Víš, nevím…
Žijeme snad jeden v druhém,
porážet se, znamená se zraňovat,
každý vláčíme se s druhem,
jímž osud je, jehož učíme se bát…
Klad zápor nese,
bída zisk,
strne, kdo snese
prudký stisk…
Světci blízko mají k vrahům,
prokletí k svatým ještě blíž,
snad hledáme rovnováhu,
proto buď hloub jsme, nebo výš…
Víš, nevím, kam a proč kráčím,
k pláči to je i k pousmání,
zraním se tím, že hojit stačím,
každý má to, čeho se chrání,
co si odříká…
Víš, nevím, co proč mne tlačí,
nevím, proč chci, co chci ani,
v dlaních cítím, že se mračíš,
každý má to, čemu se brání,
stále naříká…
Krasčitelný nepopis
U „F“ objevil se křížek,
doznělo to zvláštní fis
obalené do beztíže
v řádcích knížek. Chybí list…
Zvláštní, jak jsou lidé blíže,
když už po nich není stop,
sám bůh říká, boha vyžeň…
Tak lze hledat dno i strop…
V černé klávese je trýzeň,
v tíze života pak snad
lehce rozpřede se příze,
zmizí tíseň, hřeje chlad…
Frak a pod ním nic než kůže,
iracionální smích,
láska, jíž je každý dlužen,
i když říká, dával bych
přece všechno, nechci přítěž…
Sám chtěl volit trasy cest,
kudy dospělý i dítě
lehce projdou branou z měst,
elegantně trhal sítě,
nenechával suchou nit,
ámen začátkem je: „chci tě
řádně poznat – a pak ctít“…
Noční pláč
Bledá šíje noční lampy
do černého oděná,
ticho stromů pražské Kampy
hltá noční ozvěna…
V trávě slzy z očí střepů,
blýskalo i stmívalo
se v nich – tma šla do podřepu,
zmizela. Je bývalou…
Smutek na dně
Tančíš sama, Ráchel, už se nerozední,
ve všedním taktu dozněl jeden svět,
každý se svým strachem v řadě neposlední
čeká už jen potlesk – třeba ve slevě…
Tančíš sama, Ráchel, hvězdu nepřipínáš,
ve sklence smutek a v něm ještě strach
ochucený prachem, v němž se leskne špína,
vduch ztěžkl žalem, co se nevětrá…
Vánoční prstoklady
Na každém prstu jedna z rybích šupin
leskne se v tichu bílých dlaždic,
a jen to ticho v zimním přítmí úpí,
nesnese dotek – každý vraždí…
V akordech noci jedna z písní zazní,
nese se teskně oknem k nebi,
a jen ten pocit, jenž tak znají blázni,
žaluje jedno – je tak těžké nebýt…
Za zvuku petard čte mi v řádcích duše
ta jedna bytost, která chybí,
čte od Puškina, že už dost má snůšek
křivd s polopravdou zlaté ryby…
V prskavkách citu věším na stromeček
jen ta dvě srdce, bijí dosud,
jen setřu mlhu, jež jí z víček teče,
je chlad a večer utřinosů…
Ve svíčkách věnce pletu nové směry,
ozdoby srdce pěkně v dlani
snad svoje kouzlo jedné krátké éry
dál budou dávat – bez přestání…
Na každém prstu jedna z rybích šupin
němě se dotkne svého žalu,
jak hvězdy kolem se snad vločky kupí
v těch jedněch očích prostých kalů…
Ze tří stébel
Ze tří stébel a cárů staré látky,
z pruhů nebe, jež duha na desátky
rozdělí si, život hnízdo látá,
ptáci, krysy, plémě Peisostrata,
každý hledá, kam by složil hlavu,
bílá, šedá, každá v jiném stavu
v davu vždycky za svou cenu platí,
cenu klícky, když ji neutratí…
Z desek z kůže a ozdobného písma
dědy, muže, jenž znal, kdo to byl Bismarck,
a jenž s chutí, vše své zaznamenal,
zbyly v suti vzpomínky a žena,
jež ho vidí, třebaže tu není,
stovky lidí padnou v zapomnění,
všechno živé se prý jednou ztrácí
někam vniveč – vše, co si vzal za cíl,
ne, to není zcela takto jasné,
v blescích hřmění utichne a zhasne,
v jedné mysli svítí dál a hvízdá
ten, kdo dal – tři stébla, základ hnízda…
Volba je často bez výběru
Volba je často bez výběru,
v šeru je tma i jasný svit,
co vlastně dám a co si beru,
zatoužím po lásce – i žít?
Volba je často bez výběru,
ve džberu víno hltá kal,
vím, že je všechno v desateru,
Bůh dí, což jsem to neříkal?
Volba je často bez výběru,
opusť ji, nebo při ní buď,
ničit ji – to si nevyberu,
vnímám jen srdcem – a bůh suď…
Volba je často bez výběru,
nechci být světec, ani kat,
a tak se s nevolbou svou peru,
však co, nemám co naříkat…
Volba je často bez výběru,
pak volbou je jen jedna z cest,
jít, kam jen smím, v tom jednom směru,
vždy mnoho pochyb smí mě svést…
Volba je často bez výběru,
to nejde – a to nechci zas,
srdce je víc než moudro kléru,
srdce je cit i jeho hlas…
Volba je často bez výběru,
já volím lásku, bez příkras…
Kde dobrou noc dá jedna liška
Kde dobrou noc dávají lišky,
či lépe – jedna jediná,
jež manu připraví i z kližky.
Čtu jí z knížky. „Nečti, na…“
V Nečtinách nory mají stříšky,
po poli rychle uhání,
chci dotknout se jí prsty, bříšky,
to schová se hned v ústraní…
Kde dobrou noc dávají lišky,
kde dobrou dám té jediné,
tam na svět nehledí se z výšky,
tam čas tak fádně neplyne…
Kde kříž má víc jak čtyři křížky,
kde lavička spí v korunách
stromů blízko hradní vížky,
tam navrací se do lůna
mateřského. Srst té lišky
hebounce je ryšavá,
nedá uplatit se dýšky,
bystrá je a vnímavá…
Kde dobrou noc dá jedna liška,
ta jedna – jedna jediná,
jež vyřádí se na překližkách
od popelnic. Nelíná,
není líná, ze mě smíška
přítomností učiní.
Kde dobrou noc dá jedna liška,
tam si čekat umíním…
Lastura v akváriu vzpomínek
Vyvržená z oceánu,
nasáklá pískem euforií
k ránu
smutné tíhy vpíjí
zasazená do obrazu
zmítaná časem do depresí
srázů.
Vlastním klidem děsí
Usazená v akváriu
zalitá světem neměnností.
Sliju
nářky přítomnosti
Oněmělá bez doteků,
honosná, silná v roztříštění
vzteků
štenic, co se cení
Vyvržená z rozbouřených
zpěněných vln odhodlání
ženy,
která pěnu chrání…
Mořská labutí píseň
V černém hlenu oslepená
pluje víla po hladině
moře špíny do svatyně
živlů vztekem olepená
V ptačím křiku odsouzenců
strhne lítost ubohosti
u dna stíny nadutosti
mořské soli bez milenců