I.    dějství: Vzpomínky

I.

 Hirschenstand – obec u hranic,
malé domky – lid snad chudý,
válka promění mnohé v nic,
plodné v neúrodné půdy.

 Ladem cínové jsou rudy,
celnice jak hotel vzkvétá,
z MZV tam lidí údy
protahovaly se léta…

 II.

 Jistý Polák, to byl správce,
neválel se na matraci,
dnes by patřil mezi dravce,
nebyl ten, kdo prachy ztrácí.

 Stavěl vlek a dal si práci,
od čtyř ráno byl na nohou,
cizinou se mu vše splácí,
píli mu sebrat nemohou…

 III.

 Po něm, jak vždy po obrovi,
šli správci mdlí, nevýrazní,
nepořádek, zvadlé krovy,
nefunkční vlek, problém s kázní…

 Málokde již dnes snad zazní,
ministr – chtěl být premiér,
podřízené držel v bázni,
budova chátrá, nehrál fér…

 IV.

 Biliár a stolní tenis,
fotbálek a různé knížky,
o vánocích posvícení,
skvělé jídlo, žádné kližky.

 Dobrou noc tam daly lišky,
útulno a teplo bylo,
dnes už stěny bez překližky
zvěstují, jak málo zbylo…

 V.

 Visel tiše mezi dráty
parašutista – byl v modrém,
celý z plastu – symbol ztráty,
visel tiše – rysy ostré.

 Vymýšlel jsem příběh posté
a čekal, až se přerve nit,
chodili tam mnozí hosté,
já doufal, že ho budu mít…

 VI.

 Jednou měl jsem se přiblížit,
byl jsem tam dva týdny v roce,
vichry duly a začlo mžít,
mrcha kočky tlela v stoce.

 Bublavý skřek na potoce,
dráty však zely prázdnotou,
ležel v trávě, rosou zbrocen,
možná byl mojí hodnotou…

 VII.

 Někdo ho kdysi vystřelil,
snad oželel, že zůstal tam,
já blahem jsem se tetelil,
po letech víry, že ho mám.

 Už se mnou vášeň necloumá,
sedí tiše na polici,
má mysl v bájích nebloumá,
nezamkla se na petlici…
 

II dějství: Hymny a modlitby za krušný kraj

VIII. Zimní háv

Krajina sněhem zalitá,
tak ponořena v sebe samu,
tak prostá zrad a bědných klamů,
ponurou krásou napitá…

 V ten zimní háv kdo zavítá,
spálen třpytem jisker ledu,
vidí smrky v sněžném plédu,
ta krajina není zabitá…

 Jen tiché drama naskýtá,
závěj leží na závěji,
stopy života se chvějí,
kde vůle žít je zarytá…

 Kde bludný shon se zamítá,
Rolava přes ledy zurčí,
vše je velebné a tvůrčí,
vládne zde mír - ne charita….

 Zde nehledí se na mýta,
celnice jak hotel slouží,
časem ve stínech se plouží,
uslyšet smích, je rarita…

 Stejně, tvář sněhem zakrytá,
tvář krajiny zná dost nářků,
nehrála si na přetvářku,
tvář strhaná - i masitá.
Jelení drobná kopyta,
neposkvrněný sníh protnou,
s odvahou více jak notnou
vichr tam řádí dosyta…

 Noc temná v ránu procitá,
vloček dost je na peřinu,
kraj zná víru, zná i dřinu,
člověk se v úzkých ocitá…

 Svědkyně je to očitá,
krajina ta nehostinná,
jak ta světlá, stránka stinná,
se stejnou měrou počítá….


 Čas zvolna sněhem klopýtá,
přes strhané můstky pádí,
nese skvost i harampádí,
jedinou zvůli odmítá…

 IX. Zimní romance

Je podél niv tam hustý bor,
a Rolava teskně bublá,
mráz symbolem je těchto hor,
i tvář něžná časem zhrubla,
rázem divým lety zhubla,
a tu divokost teď tiší.
Skromná, ledy jemně škubla,
těžko bude abatyší,
elipsové vločky píší,
i když temně – vidíš v nich třpyt,
nic tep dechu neuspíší,
bolest to chce vždy naráz pít,
a tak trochu ulevit,
už zas ráno hladí stromy,
roztančí kůru slunce svit,
i klid padá na soukromí…
A klid chrání od pohromy,
ťuhýk na větvi se klátí,
s bouří blesky jdou - a hromy,
elektřina špičky klátí,
víš, krajina plná slatí
expanduje, sníh se valí,
daň za vášeň stále platí
edenu kraj neurvalý…

 X.

 Pane, dej, ať je milována
ta, jíž jsem stát se toužil druhem,
ať miluje, je láskou zvána,
a není spjatá s bludu kruhem…

 Pane, dej, ať jeden v druhém,
najdeme oázu, ne trest,
pereme se v boji tuhém,
ať neničíme, co smí kvést…


 XI.

 Ať cit není brán za neřest,
neřest za cit není brána,
mně fakt tu nejde o pelest,
lásku vpustí citu brána…

 Láska není jako hrana,
milované mé jež zvoní,
plevel zná pole rozoraná,
pole před plevelem se skloní…

 XII.

 Dej, ať chtíč cit nezacloní
a ať duše duši chrání,
nezesmrádne, co mi voní,
a přeji zdar jí bez reptání…

 Je krajina to k pohledání,
křehká tak – i udatná,
nechci paseku – mám jedno přání,
kdos ji miluje – je úchvatná…

 O jedné krajině jinak:

 XIII.

 Prostranství semknutých lesů
a pruh travin přes mokřiska,
najdou se i ňadra vřesů,
elfů cit si víla získá…

 A kde poryv větru tříská,
ťopák strká do jeřabin
jeden mág, jenž slabě píská,
enormě mnoho má slabin…

 XIV.

 Do jeleních silných slabin
naráží špičkou své boty,
armádu má bez karabin,
k tomu keřů malé hroty.

 Aniž zná nějaké noty,
píše jedinečnou skladbu,
udržuje kouzlo pro ty,
co chtějí prolomit klatbu…

 XV.

 Elfové oslaví svatbu,
na nádvoří zahalasí,
etickou uznají hradbu,
společně se k lásce hlásí.

 Radují se, že snad spasí
a ochrání, co uvadá,
žal má v sobě plno krásy,
exstatičnost se ukládá…

 XVI.

 Nocí zní tklivá nálada,
asfaltem nic nepronikne,
vás možná chvíli napadá,
i když nevím – co zde vznikne.

 Cesta hvězdy končí, blikne,
hvězdu zánik nezastaví,
rozohněna silně vzkřikne,
energií všechno taví…

 XVII.

 Mostky přes řeku se staví,
jeden liják, všechny padnou,
elfové se v mlze baví,
ale vílu nezříš žádnou.

 Ťulpasové s hlavou chladnou
konejší stébla ostřice,
dnes a denně chůzí ladnou
ohromit umí novice.
Jdou k modlení si pro svíce,
iluminované stránky
vracejí tělo kostlivce,
extrakt kdysi živé schránky…


 XVIII.

 Déšť se snáší na štít branky,
erozí načatá klika,
zámek poodhalí ranky,
a kdes v dáli klapot víka
ruší klid – noc už si zvyká,
umíráček krajem nezní,
cennosti už nepolyká
elf, jenž cenné city vězní…

 XIX.

 Jsou i situace mezní,
ironický čas se šklebí,
paranoidní strach, jenž běsní,
otlučen je dávno hřeby.

 Duše nemá zapotřebí
evokovat to, čím není,
protože se upotřebí
řádně, aniž něco mění…

 XX.

 Elf se nyní oddá snění,
i když nadále přitom bdí,
zvykl si už na sklepení
a též na zbytkky starých zdí.

 Hvozdy dech síry ohyzdí,
řady korun stromů řídnou,
evidentně v noci stydnou,
jsou spojeny jen tmou bídnou,
elfové se zde uhnízdí…

 XXI.

 Jak blesk, co do stromů sjíždí,
emocí uhodil do mne
dar krajiny krásných hýždí,
ostrých rysů – tělo skromné.

 Boky pevné, neoblomné,
řeka se zvolna rozproudí,
epigony věrolomné
žene a rychle odsoudí…

 XXII.

 Eventuálně zabloudí,
trefí vždy však na své trase
a když už někdy zabloudí,
přenádherná je v své kráse.

 Oheň v oku zatoulá se,
s nezájmem – i touhou kvílí,
třískne mnou – pak zve mne zase,
alegorická je – vílí…

 XXIII.

 Vy jste si ji představili,
inteligentní i zlatá,
čekáte, že chce vás chvíli,
krasopisně kostrbatá…

 Alergická, když se chvátá,
pomalost nechce, v ní to vře,
otázat se, čím je jatá,
zamknete city v komoře…

 XXIV.

 Nechci být lodník bez moře,
a co když, že chce mne, skrývá,
lační jste, tlak je nahoře,
a jiný kraj s domovem splývá.

 Cit jak voda, chleba skýva
oznamuje konec hladu,
jste-li lodí, jež se kývá
energicky, bez souladu…


 XXV.

 Ten kraj zná dost protikladů,
ohromit umí, jak vás zná,
cit je bez ladu a skladu,
i když je láska výrazná.

 Ta krajina je překrásná,
málokdy víš, co se děje,
i když snad není nešťastná,
lásku čeká bez naděje…

 XXVI.

 Ona ví, že jiskra hřeje,
vyburcován tónem hlasu
absorbuji, co mi přeje,
letmý pohled z hnědých vlasů.

 Jsem uvězněn v jejím hlasu,
svobodný, když srdce jihne,
excitován bez trapasů,
mně stačí, jen když se mihne…

 XXVII.

 Jestli zplihne a kam tíhne,
informace dávám k ledu.
Jen ať už se pouze zdvihne
a ať odolává vředu.

 Kráčí vzadu jako vpředu,
sílí opar nad jezerem,
vrývá se do srdce středu,
„í-tý“ teskní nad večerem…

 XXVIII.

 Čeká, kterým půjde směrem?
Kapuci krajina schová
a jenom ve svitu šerém
v oku mechy něžně chová.

 Rozhodně se nezachová
hanebně, všem se nezalíbí,
altruismus nezachová,
lne-li, cele bezpochyby…



 XXIX.

 Najisto ví, co proč slíbí,
a proč se země nemá chvět,
nikdy proč rty nepolíbí,
i které trhá jako květ…

 Však o něčem je pro ni svět,
labužnicky oči poulí,
a když ne, nemá cesty zpět,
sama do sebe se schoulí…

 XXX.

 Tedy, co už měla boulí,
nevím, kolik schytala ran,
„í-tý“ domů se již koulí,
smutní – jí cit je upírán.

 Však přitom jako hejno vran
i láska kolem ní se točí,
teď pole lán je nezorán
- ať miluje – stín nepřekročí…



 III dějství: Střípky života

Rané city

XXXI.

 Bylo mi pět – a chtěl jsem ven,
jí sedm – a já rád byl s ní,
to vím, byl jsem jí opojen,
cit si hned člověk nevysní…

 Dřeviny nejsou bez plísní,
víckrát jsme se neviděli,
meluzína už neplísní
svahy, které říčka dělí…


 XXXII.

 Můj prst byl tehdy ovinut
kroužkem červeným jako cín,
byl z plastu – čas se od minut
odvíjí stále – jeho stín
jak malý černý kapucín,
jenž urazil mnoho poutí,
snad symbolem je věčnosti
už tím, že se věčně kroutí…

 XXXIII.

 Bouře rozthá na kusy
mračna, z nichž tak divá vzešla,
bodavé ticho hartusí,
zadusí cit, bouře přešla.

 Jenom jeřabina sešlá
si pamatuje na husy,
láska kolem dlouho nešla,
jednou ji člověk zakusí…

 XXXIV.

 Rád jsem měl Údolí ticha,
tam laně jsou – i ovádi,
důstojnost tam přímo dýchá
a cos divoce dovádí.

 To k šílenství mne dovádí,
rarášci hnaní do cely,
mne po své říši provádí,
mechcem vládnou, ne ocelí…

 Smutný příběh

 XXXV.

 Dnes už pes po ní neštěkne,
žena kolem čtyřicítky,
co bylo velmi nepěkné,
v amok přešly její výtky.

 Stačil impuls – byly bitky,
cokoli vrhla ve vzteku,
hodila klíč bez námitky,
a pak se dala do breku…

 
 XXXVI.

 V Jelení čas též trávila,
zmámila mne dcera její,
Hrami bez hranic se bavila,
měla sny, jež prázdné, zejí…

 Kroky ženy k zhoubě spějí,
z okna pád – a pomník bílý,
co jen měla nejraději?
Kdy a proč jsme pochybili…

 XXXVII.

 Jako mince má strany dvě,
převozník má mít dvě vesla,
jen on asi zná jiný svět,
ví, proč byla žena skleslá.

 Ví, proč tíhu neunesla,
beze slov přistaví svůj prám,
nocí pramice se nesla,
dveře dokořán – bez futra…

 XXXVIII.

 Eden zřela, zatracení,
dala se k jedné z bludných sekt,
místa celnice si cení,
už už by otvírala sekt.

 Vždy možná dala na efekt,
nebe rdí se v blůze mraků,
část neoznačíš za celek,
sluje nevypátráš draků…

 XXXIX.

 Divný smutek, že vše zmizí,
padne závoj nad krajinou,
jiná možná víc má mízy,
jenomže ty nechceš jinou.

 Vyznala cit před hodinou,
možná, že zrovna pokrytci,
o fokci nejde – a dny minou,
ať v pekle – nebo v očistci…


 Nejen o houbách

XL.

 Travin hrdá katedrála,
stromoví tvoří kláštery,
píseň chórů ven se drala,
nikde nevidíš pátery.

 Hnědáků lesklé nátěry,
hřib, kde lkali vězni, roste,
cesty tam vedou patery,
nikdo nejde – je to prosté…

 IV. dějství: Pod povrchem i na povrchu

  XLI. Povodeň

 Obloha v chvíli zešedla,
počasí se rychle mění,
je jako koně bez sedla,
jako vandrák beze jmění.

 Jako provaz na břemeni,
provazce vod kraj bičují,
už má šrámy na rameni,
tryzny potoka skličují…

 A shnilé krovy litují,
klidnou vodu kaly čeří,
svědomí louky zpytují,
moknou třísky starých dveří.

 Bude tma a už se šeří,
provazce se na zem řítí,
liják potoku pak svěří,
hodlá se tu zaměřiti
na zem, která bude píti,
až nabobtná a nasákne,
lampa jakási tam svítí
na mračen kolem – na akné.

 Déšť vytrvá, vše zaflákne,
močál mokvá, potok vřeští,
než příroda se domákne,
tak jí hlava z deště třeští.

 Ten dál listy stromů leští,
bahno čvachtá, všechno vlhne,
neporučíš větru, dešti,
voda mostek starý strhne.

Do luk nesmlouvavě vtrhne,
divě vře, vše podemele,
aniž vládu skřítků svrhne,
po zemi jde – po nesmělé…


 XLII. O jedné továrně na cín

Štít lesa, komín tovární
tyčí se tam mezi stromy,
vydrží déle o pár dní,
než ostatní vůkol domy.
 
Uchráněn byl od pohromy,
pobořen však – a zchátralý,
uhodily do něj hromy,
břízy tam místo zabraly.

 Vězňům tu život zbabrali,
teď jen mechy kolem úpí,
jen křemeňáky, kaprály,
zříš tam, slyšíš hromů šupy.

 Železobetón je tupý,
ocelové schody vlají,
všude zakázané vstupy,
větry zdivo omílají.

 Vzkazy vzdušné posílají,
pod zemí tam ďuzny zejí,
základy se podmílají,
myslet asi vybízejí.

 O marnosti – prkna tlejí,
o zmaru – tam cínu ruda
 rozpouští se pomaleji,
na ni země není chudá.

 Na cín bohatá je půda,
nikdo tam cín už netěží,
na křemenu skvrna rudá,
továrnu nikdo nestřeží.


 Krajina žije bez řeží,
déšť kapky zatne do všech zdí,
smrčky se však už neježí,
jen z nebe shlíží souhvězdí…


 XLIII. Nábojnice

 Dřevo střelnice už tleje,
měla-li kdy své patrony,
u svatých je bez naděje
jak vystřílené patrony.

 Jak ňadra statné matróny
kopce v okolí se tyčí,
kluci čuch mají na hony,
střelnice se skládá z tyčí.

 Aniž životy snad ničí,
nábojnice se tam válí,
blízko už je zahraničí,
kluci se tam neservali.

 Radostí naopak řvali,
sbírali ty nábojnice,
vyměňovat se pak daly,
dávaly se na police.

 Kraj ten temný bez měsíce,
uhranul mne, moc mne vábil,
jinam jsem pak jezdil sice,
lásku svou jsem nezeslabil.

 Vášeň svou, kterou jsem nabyl,
vyprchat jsem vskutku nedal,
hubu jsem si možná nabil,
rád měl nové, staré hledal.

 Milovaný kraj se zvedal,
přede mnou v své nezkrotnosti,
zranitelným jsem ho shledal,
tvrdým též – on má své ctnosti.

 Nešlo mi však o přednosti,
byl jsem jím jat – to bez výhrad,
veškerých pout on mne zprostí,
to jedno nelze přezírat…


XLIV. Upomínka na kostelík

Podél cesty zela díra,
dříve kostelík tam stával,
tříska se tam nezadírá,
kromě větru žádný kravál.

 Kdosi na varhany hrával,
kov není, co by žrala rez,
poklady holt nevydával,
není stop po něm, je jen mez.

 Potoka vedle malý jez,
hltá vodu, nenasyta,
zažil i radikální řez,
barva oblohy je sytá.

 Prazvláštní pak pohled skýtá,
nový malý památníček,
historie občas síta
procedí pár střepů sklíček.

 Baculatý andělíček
a oltář mírně zlacený,
z rozhodnutí mocných špiček
věci ty jsou už ztraceny.

Osoby byly mláceny,
kousek dál, tam na mýtině,
saďour jim velel zvrácený,
nedočteš se na listině.

 Hlavní není ale svině,
kdo k boření dal rozkazy,
přišel tam až po hostině,
již kosti mrtvých provází.

 Vězni poutaní provazy
nemají tam nikde desku,
stín dějin kolem obchází,
nemůže být beze stesku…

 XLV. Autobus na konečné

 Autobus z hodně dávných let
tam tiše v ohbí cesty stál,
že reznout bude, chátrat, tlet,
se tehdy asi nenadál.

 Na ticho zvyklý, na randál,
zelený nátěr oprýská,
v zimě sníh na něj napadal,
v létě ho sevřou mokřiska.

 Krupobití ho otříská,
sluníčko ho vyšisuje,
náhle tam kočka zavříská,
jí svou zkázu připisuje.

 Občas mocný vichr duje,
voda za plechy zatýká,
nikdo to však nesleduje,
voják viníka zatýká.

 Autobus tklivě naříká,
kdosi se plížil za čáru,
floutka hostil – i staříka,
kdysi se díval na faru.

 Příroda zná dost rozmarů,
dějiny jich znají více,
za mlžného se oparu
auta ženou přes hranice.

 Domy stály u silnice,
však za války tu tekla krev,
po ní bořilo se sice,
za ní znal „Appel“ vězňů řev.

 Znal nadávání do kurev,
hajlování fanatiků,
autobus viděl kůlnu z dřev,
svědek rozpadu – i vzniku…

Maličkatá mince

XLVI.

 Vždyť jak už výše zmínil jsem,
počasí svede mnohé tam,
ledová je zde chvíli zem,
vše raší navzdor ulitám.

 Krajina jako ulitá,
tenhle kraj – mám respekt před ním,
těším se, až ho uvítám,
doufám, že mu nezevšedním…

 XLVII.

 Spojen ho mám s dojmem jedním,
však těch dojmů byla řada,
vím, že city nezabedním,
z nich se vzpomínání skládá.

 Žádná zlatka, vcelku mladá
mince z první republiky,
jinovatka na ni padá,
zelenala za šutříky…

 XLVIII.

 Ležela tam, žádné vzlyky,
hrom burácel a zářil blesk,
snivý svůdce elektriky,
sníh přikryl ji jak slunce lesk.

 Možná tajila dávný stesk,
nevím, jak se tam poděla,
čekala dlouho na rozbřesk,
válka vždy všechno podělá…

 XLIX.

 Není, kdo pole obdělá,
odsun zná – pak let desítky,
do mnohých snů se oděla,
já ji tam našel – bez výtky.

 V močálu hynou příbytky,
že mince ne – je pro mne div,
blata jsou hrobem bez kytky,
zbytky jsou tam zbořených zdiv…

 L.

 Byl veselý jsem – zdráv a živ,
vzal jsem tu minci z víru trav,
žasl jsem, co tu bylo dřív,
zahrádky, domky, stádo krav.

 Všude divokost – přesto stav,
o němž říct lze, že je klidný,
krajina není bez postav,
přísný kraj je vlastně vlídný…

 LI.

 Míval jsem rád tyhle týdny,
dýchal z nich na mne času zub,
možná, že ten kraj byl bídný,
měl jsem rád lic, tak jeho rub.

 Léto přineslo hodně hub,
pod smrčkem se hříbek krčí,
v mlází dřevěný najdeš srub,
emaily mechu jsou v smrčí…

 LII.

 Stéblo travin hrdě trčí,
loudal jsem se s mincí z mědi,
blažila mne píseň cvrččí,
nad chatrčí, jež mi medí.

 Slunce zašlo, déšť se cedí,
poví mi mince, co vše ví?
Oblak houstl v temné šedi,
liják už těžko poleví…


 LIII.

 Velmi silnými projevy
nacucává mokré louky,
než zář se v mracích objeví,
díra, jak pták klove brouky.

 Pavučina nad pavouky,
smráká se, už měsíc svítí,
spatříš ho tam nad oblouky,
protne tmu svou něžnou nití…

 LIV.

 Zvědavost mou nějak vznítí,
byl to floutek lehkovážný,
samotář, co všech se štítí,
nebo chlapík stále vážný?

 Byl to zloděj, nebo strážný,
na odvážný čin čekal snad,
lhlal, byl k druhým lidem vlažný,
byl stařec to – či zemřel mlád?

 LV.

 Byl mučen snad, znal, co je hlad,
věděl, kdy s ním bude veta,
a nebo hlídal zbraní sklad,
rek to byl – a nebo sketa?


 Měl přídomek kazisvěta?
mince, kdo ji měl, nesdělí,
skrývá se v ní mnohá věta,
jsou v ní dějinné předěly…


 LVI. Fena ovčáka, Larga

 Uklízečka s malou dcerkou,
je prostomyslná a sní,
flek z borůvek za zástěrkou,
většinu z nich jich ale sní.

 Fena vlčáka chodí s ní,
jako vichr lesem letí,
jak smetí skončí za pár dní
stará fena, matka dětí…

 Shrnutí dojmů

 LVII.

 Z trav jsem si stavěl autobus,
stéblo čtyřikrát jsem zlomil,
mluvil sám k sobě, slyšel blues,
nic nevpustil do soukromí.

 Nikde skoro žádné domy,
z plastu stvořen – žádný „Pán much“,
parašutista z pohromy
vyvázl dobře – neměl sluch…

 LVIII.

 Měl jsem rád to kino místní,
tajemství různých dálek zvou,
„Luarik“ – a mnozí jiní,
„Bezva finta“ – o lup se rvou.

 Nádhernou atmosférou svou
se „Prázdniny pod psa“ vklíní
do paměti, již klamy štvou,
to hezké se nezastíní…

 LIX.

 Kraj nehýří moc jezery,
nádrž je uprostřed lesů,
najde ji člověk některý,
leží si tam beze stresů.

 Plno mechovišť a vřesů
z betónu zeď obepíná,
vězni nacistických děsů
spláchnuti byli jak špína…

 LX.

 Uvěřit se člověk vzpíná,
střepiny střel však nachází,
minulost zip rozepíná,
starý strom padl na mlází…

 Ze syrovosti zamrazí,
pravé ryzce u koryta
houbaře možná zarazí,
borový hřib pohled skýtá,
jenž se v kině nepromítá.
Na lyže se prašan snáší,
v ledu svit se v jiskrách zmítá,
boule sněhu smrky straší.

 Co však může býti dražší,
než to pásmo krásných smrků,
ve vzduchu se mlha vznáší,
kouzlo není na úprku…

 LXI.

 Kouzlo lesů dál tu bude,
k hranicím Blatnou cesta pojí,
písčitá jak otisk sudet,
tanky už se nevyrojí.

 V zelené zůstaly zbroji
brusinčí a mech, co voní,
borůvky v blatech blankyt hojí,
miluji zem, šlapu po ní…

 
 Přání jedné krajině

 LXII.

 Ať ti důležité klapne,
blbosti ať jsou ti putna,
vyhnou se ti chvilky trapné,
zkrátka ať ti hlavně chutná.

 Kliku máš, co vždy je nutná,
ať postavíš se nezdaru,
krajino, ať nejsi smutná,
od pelyňku spěj k nektaru…


 LXIII.

 Plamenem nejsi bez žáru,
květem nejsi bez okvětí,
vždyť bojem nejsi bez svárů,
zákonem ne bez podsvětí.

 Na otázky neodvětí,
s těmi jsi, jichž city hřejí,
prosím panstvo – slova letí,
ať ti v uších libě znějí…

 LXIV.

 Hlavní věci vycházejí,
zdraví hlavně ať ti slouží,
všechno nejlepší ti přeji,
posílí tě, co tě souží.

 Nejsi z těch, co jen se plouží,
je v tobě dříč i nezbeda,
vždy se zvedneš ze všech louží,
nenajde, kdo nic nehledá…

 LXV.

 Co dobré přát lze, přál jsem ti,
jak fráze nebudu to mlet,
uvolníš každé napětí,
v rovnováze chceš vnitřní svět.

 Ať slyšíš mnoho milých vět,
ať ty věty myslí vážně,
kdo vyřkne, že jsi jeho květ,
po mnoho let, prosím snažně…

Doslov:




V kraji tom se stavět bude,
 ztratí to, čím mne tak lákal,
       vzpomínky však nejsou chudé,
           znal jsem ho, když citem plakal.

   V lesích těch nezavyl šakal,
     kraj ten mne citem obepnul,
        ať se rozednil či smrákal,

                                                        měl kouzlo své – to rozetnul…