A: Andersenovská probuzení

I.

Ledová královna

Zrcadlo rozbité na kusy
a z citů zbývá střepů pár,
ledové polibky zadusí
vroucí něhu, zůstane svár…

Zrcadlo rozbité na kusy,
jen jedno slovo a najdeš ráj,
lásku najít můžeš, hartusíš,
jak když jseš slepej´, vidět fajn…

Refrén:

Jak led, neslyší,
jak snad naposled,
chtěl muž pro ni žít,
s nímž bych byla hned…
Z ledu nečiší
nic než chladný den,
čas je nejvyšší,
slovo „láska“ znej…


Srdce dokáže být velká skrýš,
kohos´ miloval – a proč, se ptám,
nebuď němej´, lásko, však ty víš,
v tobě kvetu – a i odkvétám…

Srdce dokáže být velká skrýš,
kohos´ miloval – a proč, se ptám,
až tě políbím, tak uvidíš,
že ani v samotě nebyl´s sám…


Refrén:

Jak led, neslyší,
jak snad naposled,
chtěl muž pro ni žít,
s nímž bych byla hned…
Z ledu nečiší
nic než chladný den,
čas je nejvyšší,
slovo „láska“ znej…



II.

Vojáček z cínu

On celý z cínu,
ona s hvězdou z alobalu,
on stojí v stínu,
ona tančí v světle sálu…

On s jednou nohou,
i ona tančí na jedné,
dívat se mohou,
hřeje je pravé poledne…

Refrén:

Zaryl ses´ hlavou do hlíny,
a na moře jsi s jednou nohou plul,
mohl bys osud obvinit,
vzpřímeně stojíš, lásko, už jsi můj…
To, že trocha cínu chybí,
je mi fuk, však srdce máš víc jak půl,
nedáváš zbytečné sliby,
stojíš si skvěle, lásko, při mně stůj…


On na ni hledí,
ta na něj pohled upírá,
však závist v šedi
pít jim krev nutí upíra…

On k zemi padá,
v rybě jak Jonáš se vrací,
ona je ráda,
že může vše vsadit na cit…


Refrén:

Zaryl ses´ hlavou do hlíny,
a na moře jsi s jednou nohou plul,
mohl bys osud obvinit,
vzpřímeně stojíš, lásko, už jsi můj…
To, že trocha cínu chybí,
je mi fuk, však srdce máš víc jak půl,
nedáváš zbytečné sliby,
stojíš si skvěle, lásko, při mně stůj…


Tu padá z římsy
do plamenů tanečnice,
má něžné rysy,
němá vzplála jako svíce…

On za ní skočil,
až ráno vymetou popel,
cínové srdce
na očích mít budou, opět…

Refrén:

Zaryl ses´ hlavou do hlíny,
a na moře jsi s jednou nohou plul,
mohl bys osud obvinit,
vzpřímeně stojíš, lásko, už jsi můj…
To, že trocha cínu chybí,
je mi fuk, však srdce máš víc jak půl,
nedáváš zbytečné sliby,
stojíš si skvěle, lásko, při mně stůj…



III.

Křesadlo

Voják se vracel tmou,
vracel se z mnoha krutých bitev,
na duši plno šmouh,
a v srdci bolesti jsou skryté…

Tam u stromu stála,
byla to všední čarodějka,
jediné si přála,
když šel kolem voják, co žvejká…

Že chce křesadlo jen,
ve stromě je, ať ho přinese,
on, zkušený z vojen,
a prý mu to zlato vynese…

Psů ať nebojí se,
kteří tam dole poklad střeží,
pobízí ho, “hni se,
budeš boháč, co z druhých těží…”


Vzal od ní zastěru,
kdyby jeden ze psů se vzpouzel,
uviděl nádheru,
přesto nebyl zblblý z těch kouzel…

“Co s tím křesadlem chceš?”
Neřekla, a jeho hněv dávil,
moc zlata za veteš
je divné, co je za tím, pravil...

Refrén:

„Proč zlato dáš za starý krám,
tak mluv, ty děvko, poslouchám,
něco tu smrdí, tak kdo jsi,
o milost se ti neprosím…
Zabiju tě, já neznám mír,
jsi zrádná jako každý štír,
Furt mlčíš?”, držel v ruce kord,
setnul jí hlavu, spáchal mord...


Když zlato utratil,
křesadlo vzal, svítil od loučí,
pohled ho uchvátil,
tři psi ptají se, co poroučí…


Tuhle věcičku mít,
tak ho ta mrcha hned zahubí,
bude mít víc jak byt,
království obrátí naruby…

Brzy se stal králem,
král i jeho žena jsou sťati,
krutý je dost, ale
prohnaný a ví, co jak platí...

Tři psy posloužili,
postupně však zmizeli z očí,
král je k lidu milý,
na počátku však zaútočil...


IV.

Slavík v kleci:

Chceš-li radovat se z mého zpěvu,
pak mi musíš volnost dát,
v kleci mě máš sice na očích,
se mnou zavíráš můj cit…

Víš, hlavně mě do ničeho nenuť,
volný nemůže se bát,
možná tě tohleto zaskočí,
my dva se můžeme ctít…

Refrén:

Klec sebevíce zlatá
je stále jenom klec,
ten, kdo vězní, je katan,
nic živé není věc,
nic živé není věc,
nic živé není věc…


Chceš-li dát, co jenom srdce může,
pak mi dopřej svobodu,
v kleci, víš, se těžko rozletím,
se mnou vězníš i můj cit…

Klec mne spaluje více jak úžeh,
tak se tedy rozhoduj,
víš – i malých křídel rozpětí
může velký prostor chtít…


Refrén:

Klec sebevíce zlatá
je stále jenom klec,
ten, kdo vězní, je katan,
nic živé není věc,
nic živé není věc,
nic živé není věc…

V.

Pyšná princezna

Co jsem měla,
to jsem zahodila,
co jsem chtěla,
bez toho bych byla,
v očích smutek,
velká bolest v duši,
je to kruté,
není, co mě vzruší…

Viděla jsem,
co je na povrchu,
padám na zem,
mám studenou sprchu,
co má cenu,
vnímám nyní jinak,
princ chtěl ženu,
jež dá víc než syna…


Refrén:

Brečet nad rozlitým mlékem
má lásko neuznávám,
a to nezmění se s věkem,
i když to se mnou mává…
Vím, že láska není vděkem
a do těla mi dává…

To teda dává…


Slavík, růže,
pro mne obyčejné
dary muže,
tuctové a stejné,
on jim pro mne
svobodu vzal jejich,
a mně skrovné
přišlo to – raději
bych se nyní
asi neviděla,
čisté špiním,
ten, kdo nevydělá,
byl pro mne vzduch,
moh´ mít všechny ctnosti,
zbývá mi puch,
od hostiny kosti…

Refrén:

Brečet nad rozlitým mlékem
má lásko neuznávám,
a to nezmění se s věkem,
i když to se mnou mává…
Vím, že láska není vděkem
a do těla mi dává…

A nepřestává…

VI.

Vánoční stromek

Stromy v lese zaševelí,
line se vůně jehličí,
les šeptá…
Po větvích se plazí jmelí,
nádheru stromů neničí,
co deptá,
je, že jeden malý smrček,
nechce tvrdnout v lese, chce víc,
jen reptá…
Chce slávu ten malý skrček,
být středem ho láká nejvíc,
snad ze sta
možností, co se životem,
už prolévá svoji mízu,
co leptá…
Nechtěl obehnán být plotem,
tři dny slávy, pak se hmyzu
snad zeptá,
proč že statný končí v sklepě,
kde z něj zbyde jenom pahýl,
les šeptá…
Strom chtěl skončit velkolepě,
vlastně volal svoje vrahy,
to deptá…


Refrén:

Něco vypiplat dlouho trvá,
zničí se to v okamžiku,
nejdřív sluníčko, potom mrva,
bez oslav, radosti, díků…
Něco vypiplat, to dá zabrat,
zmaří se to během chvíle,
vždyť je tak snadné něco zbabrat,
více, nežli je nám milé…

VII.

Císařovy šaty

Poslové ze zahraničí
vskutku nepřišli mír tkát,
není nic, co se jim příčí,
tihle tkalci přišli brát…

Zlato berou a hedvábí,
všichni mají uvěřit,
že skvostný šat se vyrábí
a císař chce ušetřit…

Císař má, lidé hladoví,
nedostanou dukáty,
strach mluvit ovšem napoví,
o víc jde jak o šaty…

Refrén:

Koukejte,
vždyť císař je nahý,
malé děcko křičí…
Koukejte,
on nemá šat drahý,
jak všem kolem líčí…


Prý k úřadu se nehodí,
kdo skvělost šatů popře,
vydřiduchové neškodí,
protesty se potřou ostře…

Císař žádné šaty nemá,
spratek na ulici řve,
ústa do té doby němá
náhle pošeptají své…

Lotři, co se napakují,
nechají zem napospas,
nikoho už nelakují,
pravda najde vždy svůj čas…

Refrén:

Koukejte,
vždyť císař je nahý,
malé děcko křičí…
Koukejte,
on nemá šat drahý,
jak všem kolem líčí…

VIII.

Malá mořská víla

Chtěla duši nesmrtelnou,
ne, aby přežila svět,
v očích safír s mořskou pěnou,
chtěla lásce rozumět…

Měla ploutve místo nožek,
s chůzí přišla o jazyk,
krása bodá silou nože,
duši bolest provází…


Refrén:

Mohla jsem tě probodnout,
byla bych zas malou mořskou vílou,
bez těla s duší svobodnou
získám víc než v pomstě hrubou silou…
Nůž ti v srdce zarazit,
mohla bych pár let plout bezstarostně,
že trpím, mě zamrazí,
volila jsem, už nechci plout po dně…


Zachránila princi život,
žít bez citu nemohla,
z chrámu lásky zbývá zdivo,
princi šlo jen o poklad…

Láska nezná pojem „kořist“,
duše jen tak nezmizí,
cit je víc jak pěna v moři,
nuda je strom bez mízy…

Refrén:

Mohla jsem tě probodnout,
byla bych zas malou mořskou vílou,
bez těla s duší svobodnou
získám víc než v pomstě hrubou silou…
Nůž ti v srdce zarazit,
mohla bych pár let plout bezstarostně,
že trpím, mě zamrazí,
volila jsem, už nechci plout po dně…


IX.

Helenčiny květiny

Květiny zvadlé
Helenka bere do náručí,
proč věší hlavy,
ptá se smutný hlas…

Noc padá na les,
květinám k tanci hudba skučí,
dokážou bavit,
cit probudí zas…


Refrén:

Fialky v očích,
ve vlasech slunečnice,
v srdci alstromerie…
Do duše vkročí
růže jak tanečnice,
stvol tleje, cit přežije…
Přežije…


Do rána zemřou,
však dají vše, co mohly dáti,
květiny krásné,
voní, budou tlet…

Srdce se sevřou,
nemluví, umí objímati,
a pak jsou šťastné,
o duši je svět…

Refrén:

Fialky v očích,
ve vlasech slunečnice,
v srdci alstromerie…
Do duše vkročí
růže jak tanečnice,
stvol tleje, cit přežije…
Přežije…


X.

Hloupý Honza:

Může být chytrý.
Kdo nic necítí,
ten volí špatná slova…
Skříně bez vitrín,
jehly bez nití
jsou srdce ocelová…

Refrén:

Nejde naučit
se to, co chce cit,
slyšet, co chce dobře znát…
Nejde naučit
se to, co chce cit,
vnímat, čemu se chce smát…


Vařím kohoutka,
řekne princezna,
Honzá dí, já mám vránu…
To je pochoutka,
slova vítězná,
bez ní bych nedal ránu…

Refrén:

Nejde naučit
se to, co chce cit,
slyšet, co chce dobře znát…
Nejde naučit
se to, co chce cit,
vnímat, čemu se chce smát…


Víš,co bude psát
o nás ranní tisk?
Dívka tiše vyzvídá…
Že hnůj kydám snad,
že mám drzý pysk?
Kdo tohleto uhlídá…

Refrén:

Nejde naučit
se to, co chce cit,
slyšet, co chce dobře znát…
Nejde naučit
se to, co chce cit,
vnímat, čemu se chce smát…


Já ptám se zrovna,
co křivákům dáš,
kteří jen pomlouvají…
Sáhnu pro hovna,
závist je zrůda
a lotři proplouvají…

Refrén:

Nejde naučit
se to, co chce cit,
slyšet, co chce dobře znát…
Nejde naučit
se to, co chce cit,
vnímat, čemu se chce smát…

XI.

Stříbrná mince

Kdo stříbro nezná,
tupí ho, ne snad,
že by zahodil ho rovnou…
Falešná mince,
prý s hlavou prince,
stává se zvěří lovnou…

Prý není pravá,
a tak se stává,
jak brambor ji přehazují…
Mince tím trpí,
že, kdo ji strpí,
si vlastně zisk nechá ujít…


Refrén:

Může být cenná,
stejně jak brak
je pohozená,
když se všem zdá,
že cenu nemá…


Je na pohledu,
co dá se k ledu,
a co slunce bude hřát…
I mince ryzí,
kde vládnou kyzy,
se o cenu svou bude bát…

Je na svědomí,
co proč se zlomí,
co ohne se, co napraví…
Co se jen zmrví,
co zhyne v krvi,
co právem je, co bezprávím…


Refrén:

Může být cenná,
stejně jak brak
je pohozená,
když se všem zdá,
že cenu nemá…

XII.

Labutě


Bratříčci zakletí,
k sestře své zaletí,
její duši nezkalí
ani zlé macechy kouzla…
Bratříčci pomohou,
sestře stát na nohou,
v hnoji se tak neválí,
když by se stalo, že sklouzla…


Refrén:

Jedenáct labutí svá křídla zvedá,
jedenáct bratříčků sestřičku hledá,
jedenáct labutí je na obloze,
jedenáct krků tvoří bílý korzet…


Sestra jin pomůže,
i když ji od muže
může to navždy odvést,
a to po manželovi šílí…
Riskuje pověst svou,
kněží v ní vidí zlou
sílu, jež hodlá provést
zločin, jenž předem odsoudili…


Refrén:

Jedenáct labutí svá křídla zvedá,
jedenáct bratříčků sestřičku hledá,
jedenáct labutí je na obloze,
jedenáct krků tvoří bílý korzet…


Mohla se vykašlat
na bratry, a jít spát
s mužem, co po ní blázní,
neriskovat, že ji kat setne…
Vášně však pomíjí,
i zlé se promíjí
co věčnou strunou zazní,
je cit, co ze zajetí vzlétne…

XIII.

Ošklivé kačátko

Když hodnotí tě kachny,
pak vždycky kachním zrakem,
co nejsi, tak tím zkrátka nebudeš…
Talent nemá být planý,
kachna zas není rakem,
když vše ti vezmou, nic ti nezbude…

Refrén:

Máš-li stát se jednou z kačen,
když seš´ labuť sebehezčí,
nesplníš nic z kachních značek,
outsider seš´, nikdy lepší….


Být špatnou kachnou značí,
že být kachnou nemusíš,
a tvou přednost zas jiný posoudí…
Stále jsi bytost ptačí,
jsou to divné rébusy,
proč být na okraji tě odsoudí…

Refrén:

Máš-li stát se jednou z kačen,
když seš´ labuť sebehezčí,
nesplníš nic z kachních značek,
outsider seš´, nikdy lepší….


Ten, kdo moc šikovný je,
zatratí hned nemehla,
v kom vášeň vře, nesnese ledovec…
Kdo fantazií žije,
pro toho nuda je hlad,
kdo rozum velebí, zavrhne kec…

Refrén:

Máš-li stát se jednou z kačen,
když seš´ labuť sebehezčí,
nesplníš nic z kachních značek,
outsider seš´, nikdy lepší….


Je v nás kachna s labutí,
touha s davem prostě jít
i se vyvést v nevídané kráse…
Být, kdo normu nanutí,
kdo bez hranic touží snít,
kdo papouškuje i ten, kdo ptá se…

Refrén:

Máš-li stát se jednou z kačen,
když seš´ labuť sebehezčí,
nesplníš nic z kachních značek,
outsider seš´, nikdy lepší….
Nikdy lepší…

XIV.

Hrášková princezna

Někdo je jako balvan,
a v někom hudba z varhan
povodeň citu vyvolá…
Když tma se začla snášet,
princezna cítí hrášek,
ráno je jako mrtvola…

Refrén:

Pod stovkou matrací,
vnímá jak ekrazyt
jediné zrnko z hrachových lusků…
Pod stovkou polštářů,
jak rány kovářů
zraňují ji, odložila blůzku…


Křehkou má nejen svou pleť,
hrášku padne za oběť,
i své okolí stejně tak vnímá,
Ráno je rozlámaná,
ale modlí se za nás,
ať si člověk člověka víc všímá…


Refrén:

Pod stovkou matrací,
vnímá jak ekrazyt
jediné zrnko z hrachových lusků…
Pod stovkou polštářů,
jak rány kovářů
zraňují ji, odložila blůzku…
Ráno má spoustu modřin,
a princ s ní jistě zmoudří,
pokud to není zrovna rabiát…
Ptá se jí, jak že spala,
a zda se v noci bála,
a zda s ním neposnídá kaviár…

Refrén:

Pod stovkou matrací,
vnímá jak ekrazyt
jediné zrnko z hrachových lusků…
Pod stovkou polštářů,
jak rány kovářů
zraňují ji, odložila blůzku…

XV.

Vždy se najde

Prý samá bradavice,
a kdo by ji prý mohl chtít,
vždy chtěla vědět více,
vždy chtěla více nežli snít…

Prý samá bradavice,
uvnitř však umí poklad skrýt,
co nezná, spokojit se
s tím, co je tak, jak má být…

Prý samá bradavice,
pod nimi je však čirý cit,
svěží duch poznat více,
hlavně se moci projevit…


Všem je jen na obtíž, každý se jí straní,
každý jen řekne, když ona snad ani
není normální, nic po chuti jí není, touží znát…

Refrén:

Vždy se najde chlap, co druhé donutí,
že se přestanou před lháři strachem třást,
vždy se najde čáp, jenž jedním klovnutím
touhy naplní i zmaří v jeden čas…


Prý samá bradavice,
tma na povrchu, uvnitř svit,
takové na hranice
dříve dávali upálit…

Prý samá bradavice,
čáp do dálek ji mohl vzít,
ropucha šťastná sice
byla, že začne znovu žít…

Všem je jen na obtíž, každý se jí straní,
každý jen řekne, když ona snad ani
není normální, nic po chuti jí není, touží znát…

Refrén:

Vždy se najde chlap, co druhé donutí,
že se přestanou před lháři strachem třást,
vždy se najde čáp, jenž jedním klovnutím
touhy naplní i zmaří v jeden čas…

B: Život jedné dívky

I.

Skládám

Na podložce kostky leží,
stěží se ještě soustředím,
snad na ničem už nezáleží,
jen, co je vzadu, co v popředí…

Noc přelévá sen jak víno,
život jak puzzle poskládám,
co je, co není mojí vinou,
ještě jeden dílek postrádám…

Refrén:

Skládám, skládám dohromady
části svých snů a nadějí,
skládám vzestupy i pády,
dny, kdys´ obracel se zády
i kdy sis´mě ved´ álejí…


Obloha mi splývá se zdí,
vidím však jasně, co kam dát,
prstem sem a tam pouze jezdím,
a vůbec se mi jít nechce spát…

Kam si zařadím tě zítra,
nevím, dnes nikam nepatříš,
je skvělé, když si můžeš vybrat,
vybral sis´, že mě už nespatříš…

Refrén:

Skládám, skládám dohromady
části svých snů a nadějí,
skládám vzestupy i pády,
dny, kdys´ obracel se zády
i kdy sis´mě ved´ álejí…

II.

Potvora

Prej jsem potvora,
ne větší, než ty grázl,
jo, umím si hrát,
ze střípků skládám puzzle…

Prej jsem potvora,
že získám, po čem toužím,
že si omotám
každýho, ať mi slouží,
to se mám…


Refrén:

Potvora
zatne dráp,
šílí po ní každej chlap…
Pokora
znamená
pro ni pád, je bezcenná…


Nebejt potvora,
tak budu jenom bitá,
jsem prý amorál,
no tak ať, už v tom lítám…

Nebejt potvora,
zahoděj mě a zmačkaj,
moje opora
je to, že nejsem hračka…

Refrén:

Potvora
zatne dráp,
šílí po ní každej chlap…
Pokora
znamená
pro ni pád, je bezcenná…

Prej jsem potvora,
ne větší, než ty grázl,
já si pozor dám,
bejt hodná, tak´s mě smázl…

Prej jsem potvora,
mám lepší tahy v šachu,
všechny omotám,
mně každej příjde na chuť,
pak je sám…

Refrén:

Potvora
zatne dráp,
šílí po ní každej chlap…
Pokora
znamená
pro ni pád, je bezcenná…

III.

Všechno, nebo nic

Nechci být pořád jenom ta hodná,
brát na každého ohledy,
nic nevyhaslo, stále to doutná,
střetnou se naše pohledy
a vpijí se do sebe trvale
vždyť já vím, že už se loučíš,
snad jsem jen potvora, však bez krále
každá dáma v šachách končí…

Refrén:

Všechno, nebo nic,
všechno, nebo nic,
všechno, nebo nic,
víc nemám, co říct…

S kým chci být, musím mít o čem mluvit,
s někým i mlčet vydržím,
prostě s ním ráda být, hodně ujít,
musí být, kdo mě podrží.
Nevím, proč v sekundě všechno zbořím,
nemůžu žít jen pro žití,
nikdy si nezvyknu na příkoří,
mou lásku muž vždy pocítí…

Refrén:

Všechno, nebo nic,
všechno, nebo nic,
všechno, nebo nic,
víc nemám, co říct…

S někým bych nemohla nikdy zůstat,
s jiným i kuřátka dělat budu,
nikdy jsem nechtěla něco ustát,
nechtěla jsem hlavně nudu…

Refrén:

Všechno, nebo nic,
všechno, nebo nic,
všechno, nebo nic,
víc nemám, co říct…

IV.

Proti proudu

Že jdu proti proudu,
že špatně zvládám stres,
je dle mého soudu
zakopanej pes…

Znám svou rodnou hroudu,
jméno mi cizí je,
nešila jsem boudu,
čas vše přikryje…

Refrén:

Pod prsty mi utíká,
co mám pocit, že držím,
na zklamání uvykám,
komu věřím, jen mlží…
Na zahrádce lilie,
v trávě se plazí plži,
kdo mi srdce vylije
nad strašně strmou strží?


Šla jsem proti proudu
a nezvládala stres,
hudba bez akordů
nedala se snést…


Moje rodná hrouda
mě aspoň osloví,
bez cíle se loudám
lesem z borovic…

V.

Blízko

Napředpokládej,
že bys mě mohl někdy mít,
řekla jsem padej,
nejsi můj osud, co mám žít…

Nevěřím v osud,
tedy tak trochu, v silný cit,
co bylo dosud,
zpět nemůžu a nechci vzít…


Refrén:

Byl jsi tu,
když jsem s jiným byla v sedmém nebi,
byl jsi tu,
když to bylo vskutku zapotřebí…
Blízko´s byl,
když jsem chtěla led, co nezamrzá,
blízko´s byl,
když jsem se pak utápěla v slzách…


Ať se ti daří,
nic špatného ti nepřeju,
pravdivý lháři,
nemrazím, ani nehřeju…


Něco se ve mně
jako oheň s vodou bije,
dotkl ses´ jemně
tam v mém nitru melodie…

VI.

Dream-team

Nevím, čím mě okouzlil,
bylo mi s ním prostě skvěle,
vypadal, měl zkrátka styl,
se mnou byl, tvářil se směle…

Všem jsme vždycky odpluli,
pokořili všechny jezy,
nechci začít od nuly,
schopnej byl, a v tom to vězí…


Refrén:

Dream-team,
my dva jsme dream-team,
zvládneme jezy,
nikdo nás neporazí…

Tým snů,
tvoříme tým snů,
na obou březích
se suchozemci plazí…

Líbím,
já se mu líbím,
o jiném nesním,
snad mne teď nepodrazí…

Risknu,
s ním všechno risknu,
přece mne nesní,
plujeme skoro nazí…

VII.

Jedna modrá chryzanténa

Vždycky, když´s mě vzal kolem ramen,
a řeks´, tak co, půjdem´se projít,
jsem věřila, že konec, amen,
je zažehnán, teď se však bojím…
To místo se zvony kostela,
kde zatmění do mě vlilo jas,
jež mne okouzlilo docela,
mi připomene navždy vše z nás…


Refrén:

Jedna modrá chryzanténa,
anděla jsme v luně viděli,
vše teď půjde do ztracena,
rozešli jsme se v neděli…
Jedna modrá chryzanténa,
umělá jako tvoje výlevy,
pár dní bílá jako stěna
bez tebe jsem, ale co kdo ví…




Vždycky, když´s mě vzal kolem ramen,
myslela jsem, že vše se spraví
ze srdce jako popel z kamen,
vysypal´s mne, to těžko strávím…
To místo se zvony kostela,
kde dal jsi mi vždy novou šanci,
je pryč, tak jak křehký porcelán,
jako poutník se svými ranci…

Refrén:

Jedna modrá chryzanténa,
anděla jsme v luně viděli,
vše teď půjde do ztracena,
rozešli jsme se v neděli…
Jedna modrá chryzanténa,
umělá jako tvoje výlevy,
pár dní bílá jako stěna
bez tebe jsem, ale co kdo ví…


VIII.

Šlapu

Stovky kilometrů v pedálech,
jedu rychle až lapám dech,
dívám se jen před sebe,
zběsile se řítím…

Jen zadek mne trochu zabolí,
s mozoly totiž zápolí,
hlavně že mě nezebe,
v čutoře mám pití…


Refrén:

Šlapu, šlapu, šlapu den za dnem,
šlapu na kole,
šlapu v horku i v počasí chladném,
jedu jako blesk…


Převodovka je fakt supr věc,
jseš v čudu nežli řekneš švec,
moje nohy jsou samý sval,
kůže chytá hnědou…



Na své síly se spoléhám,
vítr mě pěkně ošlehá,
bicykl se mým druhem stal,
ostatní už jedou…


Refrén:

Šlapu, šlapu, šlapu den za dnem,
šlapu na kole,
šlapu v horku i v počasí chladném,
jedu jako blesk…


Do kopce trochu víc zaberu,
pak si vychutnám nádheru,
cesta mi rychle ubíhá,
pole lesy střídá…

K večeru z kola sesednu,
možná se kouknu na bednu,
a tak to denně probíhá,
ještě trochu přidám…

Refrén:

Šlapu, šlapu, šlapu den za dnem,
šlapu na kole,
šlapu v horku i v počasí chladném,
jedu jako blesk…


IX.

Mám malý byt

Doma vykvetly mi papričky,
mám tam brutnák, sem tam bazalku,
jeden oleandr stařičký,
taky pokojovou azalku.

Zeleň mě pozvolna vytlačí,
a to jak od stolu tak z lože,
místo v bytečku mi nestačí,
chryzantém strmě roste počet…



Refrén:

Z kytek ráj
doma mám,
a vím, že jim všechnu možnou péči dám,
kytky i koření jistě všichni ocení…


Zaplnily se mi police,
ne knihami, však květináči,
po okny mi bují ostřice,
uschlá fialka je zas k pláči…

V koupelně jsou všechny kaktusy,
a z chodby vyžene mne fikus,
mí sousedé trochu hartusí,
když břečťan ovíjí jim kliku…

Refrén:

Z kytek ráj
doma mám,
a vím, že jim všechnu možnou péči dám,
kytky i koření jistě všichni ocení…

X.


Nemám ráda vodu…

V mém bytě se dělá louže
a z louže oceán,
v louži tisíc věcí klouže,
jsem hrůzou zpocená…

Voda si po stěnách stéká,
vše hadrem vytírám,
jeden z montérů se vzteká,
druhý ho dosírá…

Refrén:

Nemám ráda vodu
a nemám ráda plyn,
voda dělá škodu,
plyn plazí se jak stín…

Už jsem takhle vyplavila
sousedy i známé,
všechno plave, je to síla,
hledám teplo kamen…

Nakladatelství je v čudu,
knihy o konících,
jediné, co číst snad budu,
návod na polici…

Jak vypnout hlavní uzávěr,
teď mě děsí ve snách,
že nevyhnu se záplavě,
noční můra děsná…

Refrén:

Nemám ráda vodu
a nemám ráda plyn,
voda dělá škodu,
plyn plazí se jak stín…


Vždy, nežli byt svůj opustím,
dojdu ke sporáku,
knoflíky dotahuju s tím,
že nevzlétnu k mrakům…

Ještě, že už mám plyn zemní,
ten mne neotráví,
i tak mi zvýší tlak krevní,
jde mi o mé zdraví…


Refrén:

Nemám ráda vodu
a nemám ráda plyn,
voda dělá škodu,
plyn plazí se jak stín…

XI.

O svátcích

O svátcích jsem bez iluzí,
nerada tvořím péefka,
pošlu, když pošlou ti druzí,
s kým nechci, s tím se nesetkám…

Necítím se povznešeně,
mír na mě nijak nedýchá,
nemám ráda svátky peněz,
kde reklama zní do ticha…

Refrén:

Koledy nezpívám,
nepeču cukroví,
po druhejch neplivám,
znám jedno úsloví…
Co očekává kdo,
každý snad dobře ví,
já chci žít pro radost,
ta se snad objeví…


Místo chlapů balím dárky,
pečlivě, hezky, hodiny,
zabalím jich dvě tři várky
pro všechny členy rodiny…

Pak se všichni pobavíme,
ve vzduchu roste napětí,
náladu si otrávíme,
alkohol dáme vzápětí…


Refrén:

Koledy nezpívám,
nepeču cukroví,
po druhejch neplivám,
znám jedno úsloví…
Co očekává kdo,
každý snad dobře ví,
já chci žít pro radost,
ta se snad objeví…



Když už večeře se chystá,
křeč celým tělem prochází,
sotva polknu, jsem si jistá,
že kapr mě jen dorazí…

Tak si vezmu jenom salát,
do postele si vlezu hned,
z krbu teplo pěkně sálá,
ve vzduchu voní mě tu med…

Refrén:

Koledy nezpívám,
nepeču cukroví,
po druhejch neplivám,
znám jedno úsloví…
Co očekává kdo,
každý snad dobře ví,
já chci žít pro radost,
ta se snad objeví…


Když se na Štědrý den postím,
druhý den mi je hnedle líp,
užívám si maličkosti,
jak sníh v holých korunách lip…



Refrén:

Koledy nezpívám,
nepeču cukroví,
po druhejch neplivám,
znám jedno úsloví…
Co očekává kdo,
každý snad dobře ví,
já chci žít pro radost,
ta se snad objeví…


XII.

Zrcátko


Zrcátko s motivem růže
z broušeného skla,
na rty dám si trochu růže,
jen tak, bez oslav…

Zrcátko s tou krásnou kytkou
chráním před zkázou,
je mé lásky křehkou nitkou,
v poušti oázou…

Refrén:

Když si občas najdu chvilku,
hledám ve svém zrcadýlku,
co všem bývá skryto…



Zrcátko, v němž láska vrytá
u srdce hřeje,
mi sto různých světů skýtá,
vidím tvář, jež se v nich zmítá,
proč se nesměje?

Refrén:

Když si občas najdu chvilku,
hledám ve svém zrcadýlku,
co všem bývá skryto…



XIII.

Na ledě

Pod nohama mi křupe led,
nic není na něm umělé
a já na něm bruslím…
Modrá čepice, černý pléd,
možná, že je to nezvyklé,
na šátku mám uzlík…

Ta z ledu čirá hladina,
září – já do ní zatínám
ostří – jak ty do mě…
Říkáš, že jsem jak lavina
a že si stále začínám,
že mě nechceš v domě…

Refrén:

Uprostřed větví
se zrcadlí
kaluž zcela zamrzlá…
Rozlomil´s vedví,
cit přesládlý,
po mandlích chuť zakrslá
se mi válí po jazyku…


Led čirý je jak láska má,
ty studený seš´, dáváš mat,
piruetu kroužím…
Když pluly mraky nad náma,
neřekl´s, že chceš nalámat
srdce, které touží
po tobě,
na malé kousky…

Refrén:

Uprostřed větví
se zrcadlí
kaluž zcela zamrzlá…
Rozlomil´s vedví,
cit přesládlý,
po mandlích chuť zakrslá
se mi válí po jazyku…


XIV.

Jak štyry…:

Jak štyry je láska,
když ten, co tě laská,
má rád jenom své pohodlí…
Jak štyry je víra,
jež člověka svírá,
s tím, že se k ráji promodlí…


Refrén:

Jak štyry, říkám,
já nenaříkám,
řeknu to – a hned se mi uleví… (2x)


Jak štyry je přítel,
ten, o kterém víte,
že vám nůž do zad zarazí…
Jak štyry je poměr,
kdy někdo chce po mně
vše – a sám umí jenom vzít…

Refrén:

Jak štyry, říkám,
já nenaříkám,
řeknu to – a hned se mi uleví… (2x)


Jak štyry jsou svatí,
co druhejm vše zhatí
jen pro své body do nebe…
Jak štyry jsou slova
o míru, když obraz
skýtá jen díry do lebek…

Refrén:

Jak štyry, říkám,
já nenaříkám,
řeknu to – a hned se mi uleví… (2x)



XV.

Žaludek na vodě

Zdvihá se mi žaludek,
když na zemi vidím blitky,
dokud čisto nebude,
mám před očima mžitky…

Z kontejnerů odpadky
přímo přetékají na zem,
rozdrobené oplatky
a politické fráze…

Refrén:

Nevím, proč žaludek mám slabý,
už i ten chlast mě málo vábí,
není to, co za mlada…
Občas všechno slzama zkrápím,
občas mám chuť, a pak se trápím,
že zas něco nezvládám…


Muž, v kterém je agrese,
i ten, který nemá míru,
je mi opem v pralese
a nezíská mou víru…

Zdvihá se mi žaludek,
zatmí se mi před očima,
když jsou pasti na sudech
a v nich mrtvou myš vnímám…

Refrén:

Nevím, proč žaludek mám slabý,
už i ten chlast mě málo vábí,
není to, co za mlada…
Občas všechno slzama zkrápím,
občas mám chuť, a pak se trápím,
že zas něco nezvládám…


XVI.

Soužití s pavoučkem

Vždycky jsem nějak radši mouchy
měla nežli pavoučky,
ty maj´ snad mouchy za padouchy,
nejsou vůbec miloučký…

Neodlítnou, jen zvolna lezou,
štítím se jich, mám z nich strach,
sekáč by měl být vlastně hezoun,
pro sekáče já jsem vrah…

Nejvíc mám pifku na sekáče,
snažím se je vyhodit,
hm, biolit mám za pár kaček,
nevím, co se přihodí…

Refrén:

Zametám pavučiny,
nechci všade haldy špíny,
pavouci, pavouci spřádají své sítě…
Zametám pavučiny,
pavouk mně bez příčiny
říká, „chci“, říká, „chci“, tkát ti z citů nitě…
Vím, že v bytečku mém je pavouk,
„buď tu, z očí mi však jdi“,
všude kolem je cítit savo,
vystříkané jsou i zdi…


Nevím, proč se mnou pavouk zůstal,
pro štěstí je někdo má,
on všechny mé nálady ustál,
zášť či zlost jím necloumá…

Jinde by si plet´ pavučiny,
tady strádá, proč tu je,
pavouček mne jak nikdo jiný
bez nároků miluje…

Refrén:

Zametám pavučiny,
nechci všade haldy špíny,
pavouci, pavouci spřádají své sítě…
Zametám pavučiny,
pavouk mně bez příčiny
říká, „chci“, říká, „chci“, tkát ti z citů nitě…

XXVIII.

Do hypotéky nejdu

Celej byt jsem jim vymalovala
a očistila ho od plísní,
pravda je, že jsem v něm přes noc spala,
nikdo druhej se tam netísní…

Ceny porostou mi o inflaci,
jsem nesvá, že nic mi nezvýší,
útulnější kamrlík mám v práci,
tak na hypotéku neslyším…

Refrén:

Až mě někdo bude chtít,
pak se vyřeší i byt,
sama se ňák stěsnám…
Až najdu, s kým mohu žít,
pak se vyřeší i byt,
zatím je vše ve snách…


Jsem vlastně taková bezprizorní,
ale vůbec mě to netrápí,
nejsem z desetitisíců horních,
a chlapy pro prachy nelapím…

Jsem kočovník, nikde nemám stání,
jak kočovník všechno vybydlím,
sousedy vytopím bez váhání,
ať jdu o dům dál, mě vybídli…

V saponátu byteček se ztrácí,
to zas budou ze mě radost mít,
jestli je něco do nosu bací,
není to má vina, já chci klid…

Refrén:

Až mě někdo bude chtít,
pak se vyřeší i byt,
sama se ňák stěsnám…
Až najdu, s kým mohu žít,
pak se vyřeší i byt,
zatím je vše ve snách…



IXX.

Nic vysvětlovat nemusíš…

Aniž mi kdo dosvědčí,
pro co žiju a co cítím,
jestli příjdu do řečí
a jestli už nechám pití,
se mnou ani nehne…

Přátele si vybírám,
nechci ty, kdo se mě štítí,
těm před nosem přivírám,
ani nevím, kam se řítím
v noci, ani ve dne…

Refrén:

Příteli vysvětlovat nic nemusíš
a nepříteli je to jedno,
přítel tě chápe, nikdy tě nedusí,
bez dobrých přátel lidé blednou…


Až se rány zacelí,
nové do mě zase vryješ,
vždy, když jsme se vraceli,
doufali, že šance žije,
jednou budem spolu…

Mám tě stále před sebou,
i když vím, že je to za mnou,
trny nitě nepřervou,
i když do citů se zatnou
v rytmu rock´n ´rollu…

Refrén:

Příteli vysvětlovat nic nemusíš
a nepříteli je to jedno,
přítel tě chápe, nikdy tě nedusí,
bez dobrých přátel lidé blednou…


XX.

Jasná znamení

Jdu si obědnat oběd,
pak zjistím, že ho nemám,
znamení, že nemám jíst…
Být s někým stále v sobě
či s ním žít jak ryba němá,
znamení, to nemám snýst…

Refrén:

Jak nejde něco lehce,
je to pro mě znamení,
že se mi do toho nechce,
a jistota má pramení
z toho, že mám to nechat být,
jenom tak plavat, nechat být,
nestarat se, nechat to být…


Když, po čem toužím, není,
potom to asi nemám mít,
znamení, jímž buď si jist…
Buď si mě někdo cení,
když ne, tak kašlu na ten cit,
znamení, chci vše, či nic…

Když kytka náhle zvadne
přes moji péči veškerou,
znamení, že nemá kvíst…
Když nechceš, je vše snadné,
však, když co chceš, ti seberou,
znamení, tak obrať list…

Refrén:

Jak nejde něco lehce,
je to pro mě znamení,
že se mi do toho nechce,
a jistota má pramení
z toho, že mám to nechat být,
jenom tak plavat, nechat být,
nestarat se, nechat to být…


XXI.



Kam ten kompot dám

Babička má doma kompoty,
hromadějí se tam věky,
strká je snad už i do boty,
má je i ve stolku s léky…

Sklenice tam má už z roku “iks”
obalené pavučinou,
když uklízí, je to větší mix,
než když dny jenom tak plynou…

Do ložnice se projít nedá,
všude kompot, všude kompot,
zbavit se jich lze snad už leda
jen, když vymyslí se komplot…

Tolik sklenic - kam jen se dají?
To radši snad nedomýšlím,
vždyť o kompotech se mi zdají
sny – jak hrozné – ptám se, víš-li…

Ve sklepě, jenž je vodou zalit,
kompoty stojí i plavou,
vodní myši tam večer kalí
na oslavě za oslavou...

Naházet všechno do potoka,
odnést by to mohli pstruzi,
od půdy po sklep se jen koukám
na kompoty v domě hrůzy…

Refrén:

Třešně, hrušky,
jablka, švestky,
myši, mušky
rády je všecky…
Kompoty se hromadí,
zbydou jen pecky,
kompoty nás dovádí
k šílenství všecky (prostě nás všecky)….

XXII.

Ráda zkouším


Ať jsou všední dny či svátky,
testuji si preparátky,
chci mít tělo v rovnováze,
byť to bude se mnou házet…

Na poštu mi přišel balík
s preparátky z velké dáli,
svaly pod tíhou se prohnou,
sotva rukou mohu pohnout…

Refrén:

Ráda zkouším na sobě…
Bylinky mám v zásobě
tak na sto let…


Chci si spravit imunitu,
proprat játra, v duše skrytu
toužím vše dát do pořádku,
od Jonáše čtu pár řádků…

Mobby Dickem je mi zdraví,
hledáním ho roky trávím,
léčiteli musím věřit,
mám-li se mu se vším svěřit…

Kombinuji pupen břízy
s květem bylin, s kusem hlízy,
pak mi oči lezou z důlků,
druhý den vezmu jen půlku…

Refrén:

Ráda zkouším na sobě…
Bylinky mám v zásobě
tak na sto let…