Dalibora nouze naučila housti:
Dalibora nouze
naučila housti,
hoch se trochu vzpouzel,
tak ať se teď postí…
To měl tisíc řečí,
teď jen mlčky fidlá,
když hrál, žal se zvětšil,
až krev v žilách stydla…
Refrén:
Když moc čněl,
skončil ve věži,
bezbožně
ale soutěží
s virtuozy světa…
Hrál tak srdceryvně,
tedy, když už uměl,
ženám bylo divně,
vzplály nerozumně…
Však ho neviděly,
byl jen kost a kůže,
slyšely ho, chtěly
jeho, ne své muže…
Neměl zkrátka kliku,
zas ho bylo slyšet,
kat už bez cavyků
utne mu hlad v břiše…
Refrén:
Když moc čněl,
skončil ve věži,
bezbožně
ale soutěží
s virtuozy světa…
Nedívej se na medůzu:
V paláci prokletých,
v paláci Andromedy,
na nebi komety
a v srdci skryté světy…
V paláci nesvítá,
věštby se těžko změní,
Perseus přemítá,
čeho si více cení…
Zda štítu jistoty,
či ostří svého meče,
z hádanek z gilotin
krev plná jedu teče…
Refrén:
Nedívej se na medůzu,
kdo podívá se, zkamení,
v očích vytesanou hrůzu
jen ze samých zlých znamení…
Nedívej se na medůzu
a nezkoušej se otáčet,
zahoď meč a polib můzu,
v každé hře jde vždy o hráče…
Jen hlavy statečných
pod okny Andromedy
svůj pohled netečný
upřely naposledy…
Až Pegas zamává
svými křídly a vzletí,
nový den nastává,
nový den bez prokletí…
Zkus z nebe v hvězdách číst,
Persea s Andromedou
postřehnout nestačíš,
jak za ruce se vedou…
Refrén:
Nedívej se na medůzu,
kdo podívá se, zkamení,
v očích vytesanou hrůzu
jen ze samých zlých znamení…
Nedívej se na medůzu
a nezkoušej se otáčet,
zahoď meč a polib můzu,
v každé hře jde vždy o hráče…
Přes to nejede vlak:
Když ženská po chlapovi šílí,
pak přes to nejede vlak,
když pracovně se jedná chvíli,
rozplynout měl by se mrak…
Druhého utřít se rychle dá,
že přes to nejede vlak,
až dotyčný pomoc vyhledá,
že mu moc vyletěl tlak…
Refrén:
Nemusíš mít pravdu
a nemusíš mít takt,
stačí špulit bradu,
říct je to tak a tak,
dát jedinou radu,
že, přes to nejede vlak…
Na názory druhých
dál kašlat můžeš, fakt,
máš poslušné sluhy,
a všem jen vytřeš zrak,
prohrává ten druhý
a přes to nejede vlak…
Kdo by chtěl druhého jen setřít,
že přes to nejede vlak,
může pak klidně slovy šetřit,
jako jsou „shit“ nebo „fuck“…
Myslícím lidem se neříká,
že přes to nejede vlak,
kdo myslí, na to si nezvyká,
ať je to ryba, či rak…
Refrén:
Nemusíš mít pravdu
a nemusíš mít takt,
stačí špulit bradu,
říct je to tak a tak,
dát jedinou radu,
že, přes to nejede vlak…
Na názory druhých
dál kašlat můžeš, fakt,
máš poslušné sluhy,
a všem jen vytřeš zrak,
prohrává ten druhý
a přes to nejede vlak…
Sakury:
Sakury
kvetou v květnu,
sakury,
slyším flétnu
a dívám se ti do očí,
k mrakům vzlétnu
a pak se rozmočím
a padám…
Sakury
v parku voní,
sakury
zámek cloní,
kořeny do mě zapouštíš,
větve skloníš,
cit do těch zákoutí
se vkrádá…
Sakury
nepřehlédneš,
sakury
tančí ve dne,
mě sis´ vyryla do kmene,
chci jen jedné
mízou být, jiné ne,
jen tobě…
Sakury
zvednou hlavu,
sakury
sníh i lávu
mají v svých květech vepsanou,
v jarním hávu
nezmrznou, nevzplanou,
tvůj oběh
je i mým…
Píseň o jedné květině:
Jsi kvítkem, co trávou se prodírá,
jsi bránou, která se otvírá,
jsi svitem, který proniká
skrz hustý hvozd,
Zdí jsi, o niž se odírá,
holí jsi, o niž se opírá,
ten s pocitem viníka
se zříká i nemá tě dost.
Tisíckrát marně tě dobýval,
tisíckrát tajně tě ovíval,
tisíckrát on byl už odhodlán,
že strhne ten most,
Kus tebe mu duše kus obýval,
hlas tvůj mu v uších se ozýval,
jak břečťanem tebou byl omotán,
i tebe byl prost.
Voda jak prsty´s mu vytekla,
pomohla´s mu i ho vypekla,
dala´s mu nejspíš vše,
byť s mu jen hodila kost,
Byla´s blízko i daleko ´s utekla,
slova tvá vryla se, i když´s nic neřekla,
jako kněz slouží mše,
vedl tě i byl tvůj chvost.
Somrák:
Nemáš bůra?
Na cigáro,
to je čurák,
tomu nedávej…
Pivo bych si
dal hned z fleku,
kurva, krysy
ať se zadávěj…
Vidíš, jak jsem
celej mokrej,
vždyť mě málem
zabít moh´ ten vůl…
Do louže vlít´,
já mám postřeh,
mě se chce pít,
Dvacku? Ty seš´ bůh…
Hele, párek,
dej mi kouda,
prej jsem starej,
blbost, mám jen pech…
Hráli dobře,
je to bouda,
naši válej,
pak jim došel dech…
Ten gól vůbec
padnout neměl,
rozhodčí nás
zase poškodil…
Hajzl, tupec
z cizí země,
ale jináč
naši měli styl…
Refrén:
Když je na pivo,
to stačí,
píšou na zdivo
jen sráči…
Mě už je všechno
dávno buřt,
ať všichni zdechnou,
bude hůř…
Bezdomovcův žalm:
Nechodil jsem do pajzlů,
a nelezl jsem do bordelu,
teď směřuju však do hajzlu,
a mezi vešma si jen stelu
Teď bloumám jenom po ulici,
se přehrabuju v kontejneru,
nebejval jsem na palici,
jsem hnusnej somrák v každým směru
Refrén:
Nemám škváru, nemám na byt,
netřeba mne více zabít,
mám takovej pocit, že to všechno brzo vzdám
Jsem bez občanky, nejdu volit,
strach mám prej mít z komunistů,
až mne ňákej nácek půjde skolit,
zatleskaj mu, získá bustu
Jsem bez idejí, zatím nekradu,
smrad nejde ze špinavejch prachů,
ze mne však jo – já jsem o hladu,
jsem bez všeho i beze strachu
Jsem bez baby,
jsem bez místa,
mne nevábí,
budoucnost nejistá
Refrén:
Nemám škváru, nemám na byt,
netřeba mne více zabít,
mám takovej pocit, že to všechno brzo vzdám
Jed olova zlato zhojí:
Olovo v zlato dozajista
přeměnil černý alchymista,
obojí měkké jak zrak Krista,
obojí žhavé jako láva láv…
Olovo v zlato, zlato v kámen
přeměnil muž ten, obeznámen
s myšlenkou hmoty, kterou plamen
rozmělnil s davem v prachuplynný stav…
Refrén:
Jed olova zlato zhojí,
pravdy řeč má tváře dvojí,
struska tekutá
se v boji mění v krev…
Olovo v zlato a rtuť v tuhu,
čáry a kouzla svého druhu,
izolant v kov pak bez neduhů
přeměnil mág ten, zkrátka hlava hlav…
Olovo v zlato, víru z lásky,
a z tváří stínu světla masky,
do velké knihy zapsal zkazky
čaroděj čadský, z nějž jsou všichni paf…
Refrén:
Jed olova zlato zhojí,
pravdy řeč má tváře dvojí,
struska tekutá
se v boji mění v krev…
Olovo v zlato dozajista
přeměnil slovem alchymista,
nad střechami pak letí třista
třiatřicet ptačích hlav…
Refrén:
Jed olova zlato zhojí,
pravdy řeč má tváře dvojí,
struska tekutá
se v boji mění v krev…
Kam čert nemůže:
Bez andělů
se duše otvírá
těm pekelným
srdcím, jejichž zrak
přilne k tělu
o ně se otírá
rok světelný,
někomu snad však
to přijde obyčejné,
přitom je to divů div,
jak opaky jsou stejné,
řekni, co chceš vědět dřív…
Refrén:
Kam čert nemůže,
tam, kde už dávno vězí,
žena bez muže
svého se svému knězi
zpovídá a ten se dovídá,
dovídá se spustu nových věcí…
O údolích,
jež předtím nespatřil
a o horách,
jež dřív zakryl mrak,
komukoli,
kdo tohle nezažil,
co v temnotách
je to za zázrak,
to přijde obyčejné,
přitom je to divů div,
jak opaky jsou stejné,
řekni, co chceš vědět dřív…
Refrén:
Kam čert nemůže,
tam, kde už dávno vězí,
žena bez muže
svého se svému knězi
zpovídá a ten se dovídá,
dovídá se spustu nových věcí…
Tak si říkám…:
Každá doba má svý filosofy,
každá doba má svý mouchy,
tahleta doba má „EM ES“ Office
a dva tři krizový šťouchy…
Každá doba má svý velikány,
každá doba má svý škůdce,
v každý době vzniknou velký plány
pro dost pošahaný vůdce…
Refrén:
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, kam to jdem´,
není nouze o zloděje,
dál se chvěje tato zem…
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, čemu vstříc
jdeme, válka neprospěje
mrtvým – živým o nic víc…
Každá doba mý svý myslitele,
každá doba má svý světce,
každá doba najde nepřítele,
blba na kvadrát i vědce…
Každá doba má svý lucifery
jako anděly a kulty,
tahle doba hýří všemi směry,
prázdným žaludkem i pulty…
Refrén:
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, kam to jdem´,
není nouze o zloděje,
dál se chvěje tato zem…
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, čemu vstříc
jdeme, válka neprospěje
mrtvým – živým o nic víc…
Každá doba má své vyvolené,
každá doba má svý vrahy,
v každé době, tak to je, se žene
bouře, v níž je každý nahý…
Každá doba má svý vyvrhele,
zato miláčky si hýčká,
zdravej duch prej sídlí v zdravým těle,
všechno není v rukavičkách…
Refrén:
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, kam to jdem´,
není nouze o zloděje,
dál se chvěje tato zem…
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, čemu vstříc
jdeme, válka neprospěje
mrtvým – živým o nic víc…
Každá doba se má za co stydět,
také má bejt na co pyšná,
tahle bohatá je při vší bídě,
každá doba po hříchu je hříšná…
Refrén:
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, kam to jdem´,
není nouze o zloděje,
dál se chvěje tato zem…
Tak si říkám, kam to spějem´,
tak si říkám, čemu vstříc
jdeme, válka neprospěje
mrtvým – živým o nic víc
Červená, zelená:
Prší, prší,
vtipem sršíš,
žaludama´s
mě nakrmil…
Barvu měníš
po setmění,
teď kule zas,
hrát budem´dýl…
Refrén:
Červená, zelená,
lízat, míchat, brát,
žaludy s kulema,
musíš znát, kdy stát
a kdy popojet…
Dals tam spodky,
platils vodky,
mít moc peněz
je o držku…
Stojíš, lížu,
pak se hryžu,
už jsem bez es
i bez svršků…
Refrén:
Červená, zelená,
lízat, míchat, brát,
žaludy s kulema,
musíš znát, kdy stát
a kdy popojet…
Sedma k sedmě,
říkám, teď mě
nejspíš asi
hned zabiješ…
Sudá, lichá,
prohráls, mícháš,
ještě dám si,
pak adieu…
Refrén:
Červená, zelená,
lízat, míchat, brát,
žaludy s kulema,
musíš znát, kdy stát
a kdy popojet…
Červená, zelená,
ta hra je střelená,
třesou se kolena, měl bys popojet…
Stále mi jen vnucujou:
Jedny oplakáme, jak moc trpěli,
a do klatby dáme, potom do cely
jiné, ty kteří se nehodí
do světa našich skvělých hodnot,
pro jedny zlé, druhejm neškodí,
jedni se chrání, druhé bodnou…
Refrén:
Stále mi jen vnucujou,
kdo že je tou zrůdou zlou,
krev jedněch je bezcenná,
v tom světě jsem ztracená…
Slyšíme vzlyky jen jedněch smutných vdov,
zřícení silných stěn někde beze slov,
jinde zas se o tom dost mluví,
jen něčí stresy jdou na přetřes,
něčí ženský se smějí kurvit,
jen někteří nesměj´poznat děs…
Refrén:
Stále mi jen vnucujou,
kdo že je tou zrůdou zlou,
krev jedněch je bezcenná,
v tom světě jsem ztracená…
Vždyť víš, jen někdo se smí správně vztekat,
kdo bránit se nesmí, ten ví, že deka
nad ním smam jen tak nezmizí,
jen někdo smí mít sychiatry,
a druzí ať zhebnou bez vizí,
spravedliví neznají bratry…
Refrén:
Stále mi jen vnucujou,
kdo že je tou zrůdou zlou,
krev jedněch je bezcenná,
v tom světě jsem ztracená…
Je tu nová Amerika:
Vyplakaný slzy ropnejch polí,
strhaný rysy děvky odnikud,
bývala dámou, ten pád ji bolí,
prošla snad všema z možnejch podniků…
Děvka, co de s každým, chce jen dolít,
svý tělo prodávala po kouskách,
bývala dámou, ten pád ji bolí,
dávno není kočkou, též nemrouská…
Už nebude holkou za pár šupů,
a to svý tělo na prodej
snad zachrání i přes dýku v trupu,
líbá ji princ i čaroděj…
Refrén:
Ať kamenem hodí,
kdo je zcela bez poskvrn,
z popela se rodí
nová růže, novej trn
a kdo nevěřil, dojatej vzlyká,
že je tu nová, nová Amerika
a s ní zcela novej, novej svět…
Sražena je na kolena, volí,
svou duši prodávala za drobný,
bývala dámou, ten pád ji bolí,
co ďála, je prej děvce podobný…
Chce však druhou šanci, nepovolí,
zatne zuby, je zvláštně nevinná,
zas bude dámou, ten pád ji bolí,
z plevele klíčí hrdá rostlina…
Už nebude holkou za pár šupů,
a to svý tělo na prodej
snad zachrání i přes dýku v trupu,
líbá ji princ i čaroděj…
Refrén:
Ať kamenem hodí,
kdo je zcela bez poskvrn,
z popela se rodí
nová růže, novej trn
a kdo nevěřil, dojatej vzlyká,
že je tu nová, nová Amerika
a s ní zcela novej, novej svět…
Je tu nová, nová Amerika
a s ní zcela novej, novej svět… (3x)
Pojď na to:
Je to pěknej sešup,
je to Super-G,
síly v sobě křešu,
slyším, uber, klid…
Jsem jak na houpačce,
tenhle pocit znám,
dávám kačku (k) Kačce,
slyším, nejseš sám…
V tvářích zlatokopů
Štěstěna má číst,
kopu ještě do půl
a pak pudu jíst…
Je to skvělá jízda,
je to jízda jízd,
jen mi v uších hvízdá,
tak to si buď jist…
Refrén:
Pojď na to zlato, pěkně to roztočíme,
pojď na to zlato, motory protočíme,
stoupám, padám
do Eldoráda,
říše snů a zlatejch znamení…
Prsty hloub se noří,
k žíle pronikám,
k zlaté žíle moří
šel bych kdoví kam…
Zima pěkně kouše,
už jsem do krve,
v extázi i zkroušen
jako poprvé…
Je to skvělá jízda,
je to jízda jízd,
jen mi v uších hvízdá,
tak to si buď jist…
Refrén:
Pojď na to zlato, pěkně to roztočíme,
pojď na to zlato, motory protočíme,
stoupám, padám
do Eldoráda,
říše snů a zlatejch znamení…
Pro slepičí kvoč:
Ptal se malej Míla,
ptal se stále proč
vrána není bílá,
proč je žlutá moč…
Proč je nebe modrý,
proč má zticha být,
a proč nemá lotry
v zvláštní lásce mít…
Proč má držet pysky,
proč poslouchat má,
copak je to lidský?
Proč je černá tma…
Proč má moře vodu,
proč je dítě jen
prý středního rodu,
proč má jíti ven…
Refrén:
Trávím týdny zavřený v cele
proč, proč, proč – proč jen se mě všichni ptají,
stvůra jsem – mlčím, to je celé,
já zas nevím, proč měli by ho najít…
A proč všechno padá
dolů – spousta proč,
tady je má rada,
pro slepičí kvoč…
Ať povím, co povím,
proč mi v patách je,
proč má šetřit slovy,
proč led roztaje…
Nechal jsem ho v poušti,
mohl by se ptát,
proč ho z očí pouštím,
proč by se měl bát…
Proč je někdo hodný,
někdo hnusný lump,
proč jde času o dny,
proč má stavět dům…
Proč má zplodit syna
a zasadit strom,
co je hřích, co vina,
proč má zažít zlom…
Refrén:
Trávím týdny zavřený v cele
proč, proč, proč – proč jen se mě všichni ptají,
stvůra jsem – mlčím, to je celé,
já zas nevím, proč měli by ho najít…
Proč je bílé černé,
proč má poznat cit,
a proč srdce věrné
pro něho má bít…
Proč je někdo krutý,
proč je někdo kat,
někdo zcela dutý,
proč se nemá lhát…
Proč je někdo vznášen
přímo do nebes
za něco, co naše
vojska vraždí dnes…
Proč jsou lidský geny
kromě dobra zlý,
proč má muž chtít ženy,
proč je rozmazlí…
Proč někdo jen týrá,
proč má poznat zmar,
proč nás drží víra,
že je život dar…
Refrén:
Trávím týdny zavřený v cele
proč, proč, proč – proč jen se mě všichni ptají,
stvůra jsem – mlčím, to je celé,
já zas nevím, proč měli by ho najít…
Proč jen pokušení
někdo odolá,
proč už někdo není,
pravdu odvolá…
Proč prý nejednáme
jinak, nežli tak,
jak snad jednat máme,
proč být musí drak…
Proč prý dojde k vraždám,
proč je vrahem vrah,
a proč láska každá
obrátí se v prach…
Proč prý jeden mozek
rozdrobil se v nás,
proč je na obloze
z hvězdných jisker pás…
Ptal se malej Míla,
dokola se ptal,
kdyby neomílal
své proč, tak bych vstal
a řekl, kde jsem ho zanechal…
Refrén:
Trávím týdny zavřený v cele
proč, proč, proč – proč jen se mě všichni ptají,
stvůra jsem – mlčím, to je celé,
já zas nevím, proč měli by ho najít…
Říkám, chlap mi musí vonět:
Říkám, chlap mi musí vonět
a když mi nevoní,
může mít i kabriolet,
nebude z toho nic…
Říkám, chlap mi musí vonět,
může mít doktorát
nebo tři arabský koně,
já nebudu s ním spát…
Říkám, chlap mi musí vonět,
může být eso es,
co je mi pak ale po něm,
když nemůžu ho snést…
Co mi nevoní, tomu se vyhýbám,
kdo mi nevoní, tak toho nelíbám,
v ráji to voní,
to všem povídám...
Refrén:
Na chlapy chce to nos,
na chlapy chce to nos,
na chlapy chce to nos mít…
Říkám, chlap mi musí vonět,
a ne být na obtíž,
zkrátka potřebuju podnět,
abych ho chtěla blíž…
Říkám, chlap mi musí vonět,
hrdina s metály
ať zůstane na peroně,
páchne-li do dáli…
Říkám, chlap mi musí vonět,
nehledě na geny,
jinak mizím rychle od něj
a krčím rameny…
Co mi nevoní, tomu se vyhýbám,
kdo mi nevoní, tak toho nelíbám,
v ráji to voní,
to všem povídám...
Refrén:
Na chlapy chce to nos,
na chlapy chce to nos,
na chlapy chce to nos mít velkej…
Říkám, chlap mi musí vonět,
jen vůně nestačí,
milovat by mě měl hodně,
na pilu netlačím…
Co mi nevoní, tomu se vyhýbám,
kdo mi nevoní, tak toho nelíbám,
v ráji to voní,
to všem povídám...
Refrén:
Na chlapy chce to nos,
na chlapy chce to nos,
na chlapy chce to nos mít a teda velkej, já ho mám…
Domácí idyla:
Jsme v našem bytě
dva plus jedna,
podlaha z parket
vcelku vzhledná,
v mých očích viděls
mrazy ledna,
shodils žaket,
zítra jednáš...
V košili z kostek
čteš si cosi,
na gauči sedíš
jako kdosi,
kdo je jak hosté,
já tě prosím,
už asi posté,
vystup z šedi...
Refrén:
Vidíš? Mám vlasy
na mikádo,
hnědý přeliv
a krev mladou,
Co z mojí krásy
tobě sdělí,
jak mě zraňuješ?...
Na gauči ležím
proti tobě,
v negližé pouze,
ticho v hrobě
dny sčítá stěží,
návyk v zlobě
snad nezná nouze,
bude oběd...
Lodičky dole,
vyzývavá,
jsem celá v bílém,
nevyspávám,
ty čteš si sto let,
vidíš? Vstávám,
proč jen bolet
mě musí hlava
z této chvíle?...
Refrén:
Vidíš? Mám vlasy
na mikádo,
hnědý přeliv
a krev mladou,
Co z mojí krásy
tobě sdělí,
jak mě zraňuješ?...
Před popravou:
(Věnováno kapele Avidity For, Romanu Schneiderovi)
Už jdeš na smrt,
víš že za prd
stál ten život,
kdy jak Quijotte
napads´ mlýny,
ženský klíny
střídals často,
tak sto z nich´s měl rád…
Je ti třicet,
šibenice
ti naposled
hrdlo sevře,
děvka, tohle
ovšem neřeš,
je to na nic
se tý paní bát…
Měla chlapů,
už jsou v trapu,
její dotek
je poslední,
žádnou z holek,
je pozdě, víš,
už nebudeš
po ní mít, běž spát…
Všude žumpa,
zabils lumpa,
ukrad´s prachy,
psal jsi tlachy,
jež jsou vostrý
jak tvá dýka,
poznal´s lotry,
kanovníka syn…
Každej biskup
chtivej zisků
více nakrad´,
než ti v smyčce,
bože, sakra,
slyším smyčce
jak na housle
hrají smrti stín…
Refrén:
Války a mor znaj´ hlavně chudý,
ty verbujou, lámou jim údy,
bezejmennejch hrobů všude dost…
Až snad pod oprátkou ti dojde,
že všem je fuk, kdo vlastně pojde,
jeden chcíp´, ať žije novej host…
Pohádka o jednom království:
Bylo jedno království
a v něm žili tři bratři,
sochař, princ a ten co ví,
co a jak se patří…
Všichni byli na dívky
ještě pod zákonem,
ty pak práskly nádivky,
ti se brání honem…
Umělce pár let v base
záliba ta stála,
druhého, že je prase,
média zas prala…
Princ měl však prachy v kase,
každého podplatil,
k dívkám zas zatoulá se,
kůži jim pozlatí…
Sprostej deviant vraždí
a jen znásilňuje,
kdo prachama vše dláždí,
tak ten nelituje…
Refrén:
Znám holky, co beze slov
by ti hnedka daly,
nemusíš bejt filozof,
nemusíš mít svaly.
Stačí, když jim můžeš koupit
každej velkej sen,
potom můžeš mít i roupy,
nejseš delikvent…
Tyhle všechny holky sní
o princi v kočáře,
o šatech bílejch jak sníh
a knězi s oltářem…
Vandrák je vždy za vraty,
prince dále vpustí,
oslní je karáty
a pak k vodě pustí…
Závěr těchhle pohádek
poučení nese,
když nemáš, co pod zadek,
do zadků se neser…
Refrén:
Znám holky, co beze slov
by ti hnedka daly,
nemusíš bejt filozof,
nemusíš mít svaly.
Stačí, když jim můžeš koupit
každej velkej sen,
potom můžeš mít i roupy,
nejseš delikvent…
Na led bez pánů:
Znáš dost holek,
jimž je jedno,
jakou máš tvář
a móresy…
Ležej dole,
nohy zvednou,
ať už vrah, žhář
či zloděj jsi…
Když seš´nuzák,
budou křičet,
když na ně snad
jen sáhnout chceš…
Když seš´ lůza,
v háji, zničen,
jsi pro ně smrad,
had, nula, veš…
Když máš balík,
vše jim koupíš,
stačí prachy
mít proklaté…
Všechny sbalíš,
do nich vstoupíš,
žádný strachy,
již popáté…
Refrén:
Nemáš věhlas, nemáš říši,
pak si chutě zajít dej,
kdo nářek pár holek slyší,
když seš´ kápo bohatej…
Když seš´ nula, to pak na pár
let tě hochu čeká loch,
mříže, pěkná šlichta, katar,
vyvrhel seš´, neznaboh…
Jednou holek utrpení
podáno je, jak má být,
to když si tě soudy cení
jak veš, seš´ jen parazit…
Jindy holek věčná muka
přejdou všichni mávnutím
ruky – náhle není důkaz,
jsou z nich děvky mamutí…
Esemeska (aneb text pro puberťáky do 14 let):
Mám po těle husí kůži,
zároveň si toužím užít,
že budu prvního kluka mít…
Musím říct, že mě to láká,
poznám Káju, spolužáka
jinak než v lavicích školních tříd…
Refrén:
Mobil hlásí
esemes,
lásko, má jsi,
ze všech hvězd
chci jen tebe,
takže v pět,
ségru neber,
seš´ můj svět,
tak čus…
Vyjdem´ z kina, půjdem k němu,
budu vnímat spoustu věmů
a budu ho asi moc moc chtít…
Pod lampou mne bude líbat,
nejít s ním by byla chyba,
ať už měsíc žhne či bude lít…
Refrén:
Mobil hlásí
esemes,
lásko, má jsi,
ze všech hvězd
chci jen tebe,
takže v pět,
ségru neber,
seš´ můj svět,
tak čus…
Malý pokoj v třetím patře,
otevře, řekne, jdi napřed,
nad postelí Jollie a s ní Pitt…
V oknech závěs barvy lila,
jeho jsem si představila,
bude něžný, přitom vášnivý…
Refrén:
Mobil hlásí
esemes,
lásko, má jsi,
ze všech hvězd
chci jen tebe,
takže v pět,
ségru neber,
seš´ můj svět,
tak čus…
Vryje do mě tetování,
novou krev mi do žil vhání
představa, že budu nektar pít…
Tu jsem vytržena ze sna,
mobil pípá, zpráva děsná,
proč tak složité musí vše být…
Refrén:
Mobil hlásí
esemes,
sorry, asi
nikam dnes
nepůjdeme,
něco mám,
snad to vemeš´,
vědět dám,
tak čus…
Život je kurva:
Život je kurva,
tak se snaž urvat, urvat
největší žvanec,
ať s ní ten tanec
za to stojí.
(Tak to chodí.)
Když máš vše, tak dál tě vpustí,
dokud dáš, tak tě neopustí…
Pomalu tě svléká
a kůže tě zbaví,
však ty to strávíš,
jak jinak,
jinak,
jinak…
Chvíli jseš král,
pak vyřkne ortel,
že dvakrát jsi stoup´
do jedný řeky,
už tak v tom bordel
máš – snad navěky…
Prach zbyde z jistot,
v prach změníš kámen,
a všechno cos napsal
jak Monte Cristo
do rtů, kde plamen
pomstou svou jásá,
jak jinak,
jinak,
jinak…
Život je kurva,
tak se snaž urvat, urvat
největší žvanec,
ať s ní ten tanec
si užiješ.
Slyšíš, je pozdě,
nepropadej
panice příliš, příliš.
S nadějí rozděl,
co život dá,
a vydrž ještě chvíli…
Slyšíš, je pozdě/ tik, ťak, tik,
nepropadej/ tik, ťak, tik,
panice příliš, příliš/ tik, ťak, tik.
S nadějí rozděl/ tik, ťak, tik,
co život dá/ tik, ťak, tik,
a vydrž ještě chvíli/ tik, ťak, tik…
Óda na moře (na melodii: Vangelis: Dobytí ráje):
Před sebou mám jen oceán,
kam mířím, netuším,
minulost spláchnu snad docela
jak všichni bez duší…
Cíl neznám, nemám návratu,
nevím, čemu jdu vstříc,
jen v moři jedinou záplatu
na srdce mám, pak nic…
Chór:
Cíl, kdo hledá cíl,
často směr ztrácí,
směr, kdo hledá směr,
cíl má hned za cit…
Každý útes se obrousí,
pevnina je ta tam,
čas rozdrolí všechno po kouscích,
víc po něm nepátrám…
Z omylů pravda povstává
jak z prachu život sám,
kdo nemá nic, nejvíc rozdává,
má všechno na dosah…
Chór:
Cíl, kdo hledá cíl,
často směr ztrácí,
směr, kdo hledá směr,
cíl má hned za cit…
Vnímám jen vlny bez břehů,
slyším delfínů zpěv,
na palubě bývám ve střehu,
bez vína, bez kurev…
Velké sny spánek nesnesou,
základ bdění je snít,
z oceánů se klene souš,
základ žití je chtít…
Vzpomínka na Řím:
Přestoupil jsem z doby impéria
do doby asi „x-týho“ Pia,
z veder do sítě dvou různých meter,
v jednom klimoška, v druhým pak éter
k zalknutí byl jako v dobytčáku,
renesance mluví o opaku…
V klenbách je otištěn prach a popel,
nový symbol víry starým kope
hrob - kříž pod ním tělo starých božstev,
množte se s tím, že snad víte, kdož jste…
Z paláců zbyly už jenom rujny,
kov té doby není dávno kujný…
Refrén:
Není římského lidu,
je doba barbarů,
kteří celej svět v klidu
rozvrátí ke stáru,
nic novýho pod sluncem…
V kašně De Trévy jenom čas pláče,
halí ji už jen tunika mračen,
v Colosseu nekážou již palce
o životě, o smrti a válce,
jiný prst je v této době vztyčen,
ce se morálních vítězů týče…
Vatikán, víš, to je stát ve státě,
svatý Petr tahá za opratě,
Tibera se zvolna zahryzává,
do kamenů jistoty a práva,
břečka – není krví ani vodou,
ve své podstatě je stejnorodou…
Refrén:
Není římského lidu,
je doba barbarů,
kteří celej svět v klidu
rozvrátí ke stáru,
nic novýho pod sluncem…
A je to:
Když seš´ kutil, tak si vyhraješ,
barvu rozliješ, pak vyssaješ,
a zboříš celý dům,
vždyť to chce mít přece um,
žes´ ťululum?
Ale kdež, ty na vše vyzraješ…
Z kompotů si skleník vyrobíš,
když lovíš klíče, jdou do mdloby
snad všichni z okolí
ať už děláš cokoli,
to zabolí, ničíš nádobí…
Pro jablko zboříš chalupu,
bez rozmyslu, stále v kalupu,
vím, sršíš nápady,
nedržíš se zásady,
že na rady
je dobré dát, aniž je tě půl…
Refrén:
Pat a Mat,
mohou dát
ruku k dílu kdykoli a je to znát….
Neměří,
nevěří,
že jen řezat nestačí, jsou bez dveří….
Krásná jezdkyně:
Bílý déšť se snáší
do údolí,
jseš na koni, uzdu
nepovolíš,
do slabin ostruhy
zabodáváš,
nemáš ráda dluhy,
přesto dáváš
všechno – víš, že nemáš,
kam bys spadla,
ta tam už je tréma,
neochladlas…
Na pokraji sopky
bez výtrysků,
na vzduch z temné kobky,
kůň je v trysku,
zatáhneš za hřívu,
už jen cválá,
jihneš, není divu,
vždyť i skála
pozvolna by jihla,
nezapírej,
propasti ses´ vyhla,
co chceš, vyrej…
Refrén:
Nahoru, dolů,
v souladu spolu,
jezdkyně krásná,
tak se drž…
Když není chléb:
Když není chléb,
tak se hry pořádají,
do rakve hřeb
si všichni zatloukají,
vítězové
se prý pořádně nají,
rab v okovech
ať chuť si nechá zajít
napořád…
Hry značí mír,
až po nich přijdou války,
zní tóny lyr,
všechno to stojí pálky…
Co mají moc,
přijedou z hrozné dálky,
a je jich moc,
pak připijou si šálky
na zlořád…
Refrén:
Oštěp, běh, skok, disk,
všechno poutá zisk,
když už zúčastníš se,
zvítězit měl bys,
jen to se cení…
Dav barbarů
a urození s věnci,
jdou do varu,
ti tlustí i ti tencí (ten Barbaru opěvuje, ten Nancy),
jen ódy zní,
prý pryč už s dekadencí,
slabí si v ní
libují – vyděděnci,
budou spát…
Napořád…
Hrůza:
Nebyla ve straně,
její otec byl zvíře,
vypadá bezbranně,
až to snad není k víře…
Má dobré úmysly,
a myslí to prý dobře,
vše, co si usmyslí,
vyjde, vyhne se prohře…
Tatík si ruce myl
a ona je prý čistá,
o všech snad na sto mil
ví všechno dozajista…
Zná teror a zná strach,
tím slabší vyšachuje,
kolem ní divnej pach
nikoho nevaruje…
Už jedna skočila,
jiní se poroučeli,
kam jednou vkročila,
tam šikaně se čelí…
Nesnáší Curchilla,
co nezná, tak to zruší,
sama se určila
vůdcem tělem i duší…
Refrén:
Hrůza, hrůza, hrůza
chce všem vládnout a lůza
ať jí radši z cesty
uhne…
Hrůza, hrůza, hrůza,
kde donáší se, můza
mlčí a krev bez cti
tuhne…
Na každém kroku:
Není dne
a není hodiny,
kdyby mne
těšil mžik jediný,
jeho zrak
stále cítím v zádech,
je to strach,
jenž zažívám všade,
na každém kroku…
Slyšela
jsem, kam jsem se hnula,
manžela,
že jsem děsná nula,
urážel
mě a ponižoval,
do ráže
přišel – ubližoval
na každém kroku…
Refrén:
Já, či on,
kdo s koho,
je to hon
a mnoho
obětí…
Neznám smích,
radost jsem ztratila,
řekla bych,
už dost jsem platila,
dcerku svou
ze školky musím vzít,
„no, kurvo,
máš, myslíš, právo žít?“
Dobře ví,
kdy půjdu z kanceláře,
objeví
se – a z jeho tváře
vyčtu plán,
vydýchnout mi nedá,
odhodlán
je – stále mě hledá
na každém kroku…
Refrén:
Já, či on,
kdo s koho,
je to hon
a mnoho
obětí…
Vědomí,
nikdo nepomůže
v soukromí
nebát se muže,
je zlej sen,
vždyť mi nosil růže,
půjde ven,
zas mi na hrob může,
potěšen,
dát do vázy květy,
já jsem jen,
chtěla bez piety
vyhnout se cvokům…
Když chci spát,
čekám, kdy se vplíží,
prý se bát
nemám – bez potíží
zvládnu to,
prý mě soudy chrání
před krutou
realitou, zvláštní,
na každém kroku…
Refrén:
Já, či on,
kdo s koho,
je to hon
a mnoho
obětí…
Nechtěla jsem říše:
V noci tři mladíci,
bestie vraždící,
napsali „esemes“ mé dceři…
Šla – rána palicí,
dvě oči zářící,
proč trestán je vždy ten, kdo věří?
Bodali, řezali,
dokud ji nevzali
andělé z nebe pod svá křídla…
Bodali, řezali
v pekelném předsálí,
že i ďáblům krev v žilách stydla…
Zvrácený nápadník,
soud skončil za pár dní,
já bez dcery život dožiju…
Den za dnem utíká,
aniž snad uvykám
na samotu – jak rod Borgiů…
Ti měli vše a moc,
přesto se snesla noc,
zločin šel jim mnohým za kmotra…
Aniž se opíjím,
z nutnosti cosi jím,
trestána jsem hůř snad jako vrah…
Pár fotek na stolku,
vzpomínky na holku,
co se uměla tak krásně smát…
Dřív, nežli zkamením,
chci ňáké znamení,
že zas budu moci milovat…
Refrén:
Já nechtěla jsem říše,
ani drahokamy,
pro holčičku svou jsem dýchala…
Chtěla bych ji slyšet,
že bude tam, kam my
půjdeme - abych ji slýchala
se smát…
Labutí žal:
Chodívala jsem k jezeru,
kde černá labuť plula,
ráno jen, pak i k večeru,
nevím, proč jsem k ní lnula…
Vždy připlouvala k rákosí,
v smutném pohledu něha,
dvě oči věrné jako psi,
z nichž mráz po zádech běhá…
Mou láskou labuť zhynula,
hle – v slzách mých se vzkřísí,
paže prince mě vinula,
byl zaklet v labuť kdysi…
Princ klidnou býval labutí,
člověkem byl výbušným,
prý jsem jak voda bez chuti,
chce jen víno, ženy, šprým…
Se mnou byl by zas zakletý,
má jemná pleť má peří,
on labutí byl před lety,
já, bílá labuť, věřím,
v lásku vzájemnou…
Refrén:
Měsíc nad keři svítí,
mně jsi rád věřil, žíti
jsi se mnou dokázal jen jako labuť černá…
Caesarův škleb:
Celej jsi mě spálil
a také utopil
ve svých očích…
Víno jsi mi nalil
a pak mě uchopil,
hyjé kočí…
Králův levoboček
a já - lazebnice,
teď v kočáře…
Z tvých pichlavých oček
čtu, že chceš mě sice,
pak rozpářeš…
Refrén:
Měls být výjimečný,
zatím jsi tři slečny
krutě na onen svět poslal…
I svou lazebnici,
co ti chtěla říci,
že je s tebou něčím srostlá…
Dostals jméno Caesar,
Calligula by se
více hodil…
Bodls – a pak řezals,
asi bys měl viset,
všem jsi škodil…
V kočáře je kaluž,
moje duše tělo
již opouští…
Mojí matce z žalu
srdce odumřelo,
já odpouštím…
Refrén:
Měls být výjimečný,
zatím jsi tři slečny
krutě na onen svět poslal…
I svou lazebnici,
co ti chtěla říci,
že je s tebou něčím srostlá…
Nesníš, takže jsem:
S tebou se mazlím
a vůbec všechno dělám,
můžu ti za zlý
sto věcí mít, však skvělá
a úžasná seš
a já ti propad zcela,
co cheš řešit, řeš,
říše jsi rozvracela,
já rozvrátil tvou,
na víru´s obracela
jiné, teď jsi mou,
teď mou jsi lásko celá
a já tvůj…
Refrén:
Hnědé tapety
tam v chatě lesní,
říkáš, chlape, ty,
pověz, že nesním…
Měsíc nad lesem
scénu ozáří,
nesníš, takže jsem,
komu podaří
se plnit sny nejtajnější…
S tebou se mazlím
a vůbec všechno dělám,
můžu ti za zlý
sto věcí mít, však skvělá
a úžasná seš
a já ti propad zcela,
co cheš řešit, řeš,
říše jsi rozvracela,
já rozvrátil tvou,
na víru´s obracela
jiné, teď jsi mou,
teď mou jsi lásko celá
a já tvůj…
Nejsem vybíravej:
Jó, když mi bylo šestnáct, kámo,
to bylo hodně divoký,
holky jsem balil nějak samo,
malý, útlý i široký…
Dělali jsme to na sedadle,
kámoš s holkou zas na druhým,
volant byl zdoben dívčím prádlem
a my sčítali zásluhy…
Prst nahoře byl na znamení,
že tohle máme zmáknutý,
mý číslo? To tak, holka, není,
už nemám zájem o krůty…
To nedělá se, číslo dávat,
dal jsem jí ňáký smyšlený,
v tomhletom musíš umět plavat
líp než všechny ty fifleny…
Kolik jsem měl bab? To už nevím,
musím říct – nic moc – většinou,
s jednou jsem na dně skončil s nervy,
skočil bych – pro ni jedinou…
Teď babu mám – fakt extratřída,
ňák moc snadno ji rajcuju,
tak ze cviku pár holek střídám,
na sobě stále pracuju…
Když léčil jsem se ze svých šrámů
a od holek chtěl pokoj mít,
vidím holku – a už ji lámu,
ten její utřel – pryč byl klid…
S touhle jsem na to šel fakt tvrdě,
nebylo to na jednu noc,
co může bejt, na to jsem prděl,
pili jsme bílý – a to moc…
Z kapsy kalhot mi lezl Nietsche,
tři lahve vína zmizely,
když mám sex, nikdy nejsem zničen,
rád lezu druhejm do zelí…
Každá ženská je k přefiknutí,
tohle si, kámo, pamatuj,
když nechceš, nic si nevynutí,
teď bych si dal – no třeba tu…
Refrén:
Nejsem vybíravej,
přesto mám vkus
a rozum zdravej,
vždy poznám kus
už z dálky…
Zvědavost mě nutí
snad zkusit vše…
Trojka? Snad bych s chutí
do toho šel…
Nejsem vybíravej,
přesto mám vkus
a rozum zdravej,
vždy poznám kus
už z dálky…
Znám všechny ty pohledy:
Znám pohledy, co raní,
znám pohledy, co svádí,
znám pohledy, co umí pohladit…
A znám pohledy laní,
jsem pěkná zmije hadí,
umím tě, miláčku můj, rozladit…
Znám pohled ublížený
i pohled něžné ženy,
když chci, umím na tebe dobře hrát…
Znám pohled plný smutku,
znám pohledů dost vskutku,
hraj falešně i čistě: mám tě rád…
Znám pohled pohrdání,
tajemný, nemáš zdání,
co všechno se mi hlavou prohání…
Znám pohled raněného,
znám pohled lovce, něhou
umím si tě kdykoli ulovit…
Znám pohled lidí na dně
i pohled těch, co zrádně
uchvátí moc – druhý má kulový…
Refrén:
Znám všechny ty pohledy,
všechny jsou mou tváří,
když chceš, ptej se, tohle kdy
tě změnilo… Zmařil
ti snad osud všechny naděje?
Znám všechny ty pohledy,
všechny jsou mou tváří,
když chceš, ptej se, tohle kdy
tě změnilo… Zmařil,
ano, nic se neděje…
Jsi mé souhvězdí:
Jsi mé souhvězdí,
v nocích v mracích pátrám,
vidím Aldebaran
a tvé oči za ním
problesknou…
Chodím podél zdí,
jsi kopulí chrámu,
obrazem, co z rámu
vystoupí – v svých dlaních
máš tu mou…
Kassiopein
půvab se v tvém ztrácí
jak z potoků raci,
jsi ta, pro kterou bych
duši dal…
Tma rýsuje klín,
zažíhám v něm plamen,
a ze svícnu ramen
říkáš, vidíš loubí,
tak jdi dál…
Refrén:
Jsi mé souhvězdí,
to víš, dobře víš, zaplaneš…
Každou noc tě vidím,
loď do vln svou přídí
naráží…
Věrný druh:
Žal mne bere do náručí,
tiskne k sobě víc,
radosti už dávno kručí
v břiše – nemá nic…
Ženeme se po parketu,
tělo na tělo,
upírá na mě zrak v letu
jako Othello…
Jeho ruka na mém pasu,
visí na mých rtech,
cítím, jak mi přízi z vlasů
utká jeho dech…
Černé oči, černé vlasy,
černočerný žal,
černý smutek černé krásy
a černý kůň ržál…
Propadla jsem mu už zcela,
jdeme krok sun krok,
hlavu v snách jsem poztrácela,
splácím na úrok…
Zakláním se v rytmu tanga,
tu mne přivine,
černý les a za ním hangár,
chci jen jediné…
Nechat nést se křídly noci
černými jak tuš,
že pak spadnu bez pomoci,
vím – tak leťme už…
Refrén:
Jednou přišel k mým dveřím
a hned bral za kliku,
a hned prý, ať mu věřím,
že nemám úniku,
bude prý se mnou stále, je můj žal…
Cedr a fontána:
Lavička v mlze utopená,
cedr nad ní ční do nebes,
fontána tichá jako pěna
nebude tryskat ani dnes...
Ty jsi cedrem, já tou fontánou,
ty pro všechny, já pro tebe,
větvemi tvými jsem spoutanou
můzou, co chce tě pro sebe...
Jsem fontánou, co netryská,
hřebínek spad´ mi, o hřeben
jsem zranila se, už nezískám
lásku tvou, tvůj chlad nezebe...
Jsi cedrem, který vše objímá,
já fontánou jsem na suchu,
co cítím, toho si nevšímáš,
stačí ti jen být na vzduchu,
mě listy laskáš...
Refrén:
Objemný kmen,
mohutné větve,
já chtěla jen
být s tebou, bez tvé
mízy chudší byl by svět...
Násilí plodí násilí:
Mrtví, co žijou nenávistí,
dávno už nebojí se ztrát,
zjistíš, že nic ti nezajistí
pocit, že nemusíš se bát…
Tiká nám bomba časovaná,
nevíš, kde zrovna černej drát
čeká – a čeká právě na nás,
stěží se odnaučíš bát…
Refrén:
Násilí plodí násilí,
sklízíme, co jsme zasili,
z lásky se láska urodí,
mlácený jednou uhodí…
Násilí plodí násilí,
čekáme, co jsme zasili,
nenávist strachem zalitá
páchá zlo, tvrdě zarytá…
Ničí nás zrůdnost pomatenců,
děsí tě, co se může stát,
černá je barva stužek věnců,
nevíš, koho se vlastně bát…
Ničí nás krutost otupělých,
z černých vdov každá může vzplát
záští, do které bezmoc vtělí,
skvělý je nemuset se bát…
Refrén:
Násilí plodí násilí,
sklízíme, co jsme zasili,
z lásky se láska urodí,
mlácený jednou uhodí…
Násilí plodí násilí,
čekáme, co jsme zasili,
nenávist strachem zalitá
páchá zlo, tvrdě zarytá…