I.
Stěhování
Žili jsme v bytě spoustu let,
věci se v něm hromadily,
byl veliký jako sám svět,
bezpočet dnů jsme v něm byli.
Téměř jsme ho vybydlili,
když Ital přišel laskavý,
on na opravu má síli,
rád připije nám na zdraví…
Refrén:
Rovnáme knihy, skládáme nabytek,
pak ještě nádobí, kašleme na zbytek.
Něco se rozkřápne a něco ztratí,
hlavně když laskavý majitel to platí…
Na stěnách nejsou obrazy
a lustry jsou také dole,
vzpomínky už jen provází
čtyři vycházkové hole.
Stěny zaprášené, holé,
kuchyně je bez sporáku,
možná jsme tu byli sto let,
teď nám byt už čouhá z vaku…
Refrén:
Rovnáme knihy, skládáme nabytek,
pak ještě nádobí, kašleme na zbytek.
Něco se rozkřápne a něco ztratí,
hlavně když laskavý majitel to platí…
Telefon nám někde bloumá,
nový sporák nepřivezli,
kudy domů, člověk zkoumá,
a mapu si k tomu kreslí…
Refrén:
Rovnáme knihy, skládáme nabytek,
pak ještě nádobí, kašleme na zbytek.
Něco se rozkřápne a něco ztratí,
hlavně když laskavý majitel to platí…
II.
Čistím, čistím…
Týden po týdnu
do lesa chodím,
stráně prohlídnu,
travou se brodím,
kloužu po šiškách,
prolézám roští,
a pak po špičkách
dolů se spouštím…
Refrén:
Čistím, čistím celý odpoledne,
moje láska k houbám zvolna bledne,
čistím klouzky, sloupávám jim hlavy,
večer smaženicí chuť si spravím…
Dnes to byla žeň,
babek plnej koš,
hřibů bílá dřeň
zdobí černej rošt…
Klouzky, lištičky,
sem tam křemeňák,
to vám, lidičky,
bylo prostě tak…
Celej schvácenej
toužím mít jen klid,
dávno ztracenej,
jak rys ostrovid
koukám pod listí,
všude houbařů
je jak much – co s tím?
S tím se nepářu…
Refrén:
Čistím, čistím celý odpoledne,
moje láska k houbám zvolna bledne,
čistím klouzky, sloupávám jim hlavy,
večer smaženicí chuť si spravím…
III.
Chtěl jsem štiku
Bylo ráno, slunce bez mráčků,
pravda, že bylo poněkud chladno,
zmrzka jistě půjde na dračku
později – teď nedal bych si žádnou…
Šel jsem polem, lesem k rybníku
v černejch šortkách a béžovým triku,
velkou žížalu měl v pytlíku,
těšil jsem se na pořádnou štiku…
Je to těžký, někdy zaberou
rybičky jen na ubohou třpytku,
někdy vám návnadu sežerou,
někdy převezou vás beze zbytku…
Refrén:
Chtěl jsem štiku – a mám akaru,
pouštím si ji doma v akváriu,
když mám kliku, tak si na baru
nabrnknu piraňu – a sní piju
až do dna…
Pod vrbou sedím jak na trní,
na dlouhej prut hrdej náležitě,
kdy mi, štičko, přání vyplníš,
jen plav blíž, vždyť dobře víš, že chci tě…
Neposedné šídlo přelétá,
klidná hladina se ani nehne,
ta moje štika je zakletá
a mě z toho čekání snad šlehne…
Refrén:
Chtěl jsem štiku – a mám akaru,
pouštím si ji doma v akváriu,
když mám kliku, tak si na baru
nabrnknu piraňu – a sní piju
až do dna…
Najednou prožívám vzrušení,
prut je napnut, štika sebou mrská,
slyším svého srdce bušení,
k rybníku jde krásná štíhlá zrzka…
Bílá blůzka, černá sukýnka,
smaragdově brčálový voči,
být s ní teďkon někde u vínka,
jsem si jist, že ty své v rtech mých smočí…
Už jsem chtěl jí hodit návnadu,
ohlédnu se a vidím – prut v čudu,
rybář by měl míti zásadu,
když chce štiku, varovat se pudů…
IV.
Mám starožitný hodiny
Mám starožitný hodiny,
největší klenot rodinný,
co mně vadí však, že pořád stojí…
Kašlou na čas, co utíká
a já si zvolna uvykám,
že je asi nechám na pokoji…
Po stranách sloupky z mosazi,
ze Švýcar, sázím, pochází,
malby jsou tam jako na orloji…
Refrén:
Teď už mají strojek jiný,
dovezený přímo z Číny,
pěkně jako děvky šlapou,
občas v čase trochu tápou,
občas ukazují jiný čas…
Netiknou ani nepípnou,
když nejdou, ani nechcípnou,
jejich němoty se přímo bojím…
Když v noci sám tak popíjím,
jen srdce čas mi odbíjí,
rozhodnu se k hodináři dojít…
Refrén:
Teď už mají strojek jiný,
dovezený přímo z Číny,
pěkně jako děvky šlapou,
občas v čase trochu tápou,
občas ukazují jiný čas…
Ten koukne, vidí, podumá,
co za hodiny to tu má,
starý strojek vzácný je, však v loji…
Je podle mýho mínění
machrem, jenž všechno vymění,
každá sranda ale něco stojí…
Jedno kolečko postrádám,
hodiny na skříň pokládám,
tlučou pravidelně jako k boji…
Jen usnu, hned mne probudí,
kutila ve mně povzbudí,
šroubovák mám jeden, metr dvojí…
Ve strojku něco zachrastí,
pak rozložím ho na části,
dobře spát – to přece za to stojí…
V.
Jak se stát hvězdou mediální
Tuhle mi volá novinářka,
studii četla a že chce znát
(našla si vola tahle lhářka),
jestli se spletla, když četla z dat…
Že co maj důchod velmi nízký,
nájemné platí to nejvyšší,
je jedno ucho, je mi blízký,
penízky zatím znít neslyší…
Pravdu jen hledá, metodiku,
tohle já chválím, tohle mám rád,
znalosti předám, ona dýku
do zad mi vpálí, že jsem čet´ z dat…
Že co maj důchod velmi nízký,
nájemné platí to nejvyšší,
je jedno ucho – pěkně slizký,
smysl vět zvrátí, co nepíši…
Už telefon zvednout budu se bát,
že se zas jednou někdo pokusí ptát…
Refrén:
Jak se stát hvězdou mediální,
jen tak vzplát a být bestiální,
krásnou tvář mít a fandy skalní,
nejhorší je být neutrálním…
Napsala opak, co jsem říkal,
proč jen mý jméno tam chtěla dát,
šéf řekne, kdopak tohle spískal,
copak se tohle dá vyčíst z dat…
Že co maj důchod velmi nízký,
nájemné platí to nejvyšší,
v krku mám sucho, někdo zisky
má, když dá průchod, co neslyší…
Už telefon zvednout budu se bát,
že se zas jednou někdo pokusí ptát…
Refrén:
Jak se stát hvězdou mediální,
jen tak vzplát a být bestiální,
krásnou tvář mít a fandy skalní,
nejhorší je být neutrálním…
VI.
Píšu, píšu inzerát
Hledám ženskou pro trvalej vztah,
trochu hezkou, tápu v temnotách,
měla by mně hlavně rozumět,
v létě v zimě vidět rozumně
moje mouchy, moje přednosti,
nejsem bez chyb, při vší skrovnosti
najde se i nějaké to plus.
Co si přeju, ať má stejnej vkus
tak jako já…
Ve znamení býka a s „vé eš“,
kde nic není, říkám, nenajdeš,
chci s někým plout na jedný vlně,
život je hrou - jen nepatrně
může se zdát, že je moc vážný,
chci milovat – a znát cit zvláštní,
kdy ten druhý miluje mě též,
trocha vzpruhy, že co já chci, chceš
a naopak…
Refrén:
Píšu, píšu inzerát,
přemejšlim, co do něj dát,
asi to, že momentálně hledám
někoho, s kým vztah nebude věda,
zato bude za to stát…
Jsem statistik, mám dvacet osm,
cit není zvyk – znám cit i rozum,
nechci hloupou – a nechci mrchu,
nechci skoupou – či tu, co svrchu
by se na mě snad chtěla dívat,
co chci hlavně, když má být divá,
tak ať šílí po mně, mám co dát,
aspoň chvíli chci se s někým smát,
takřka splynout…
Mám rád lesy, zkrátka přírodu,
svoje stresy – to mám výhodu,
na papír dám – a slovům svěřím,
v lásku jak trám i trochu věřím.
Hledám něžnou, co má ráda vtip,
bude kněžnou mou a spolu líp
vše zvládneme – ptám se, tak co, jsi?
Aspoň touto cestou najít chci
tu, ne jinou…
VII.
V minulém životě
V minulém životě byl jsem komárem,
který se utopil v repelentu,
kdysi jsem býval ovšem též korsárem,
který se plavil až k Orientu…
Neomezeným vládcem i otrokem,
jedním z předních členů v inkvizici,
velikým pánem i prostým poskokem,
v plamenech jsem skončil na hranici…
Pohrdal jsem tím, kdo mamon hromadí,
abych pohrdal tím, kdo nic nemá,
morálkou jsem žil – a mnohé odradil
od víry, jež prý nic neznamená…
Uctil jsem satana i mesiáše,
vraždil – i životy zachraňoval,
co jsem kdy ztratil, jsem zase i našel,
kdybych nežil, tak bych nezraňoval…
Byl jsem bez IQ – i hlavní člen menzy,
vandrák, úchyl, blb, též moudrý státník,
sprostý zločinec – i vědec, jenž enzym
pojmenoval – byl jsem akurátní…
Byl jsem za dámu – i za mrzkou šlapku,
byl jsem mordován – též jsem žil do sta
let – jsem pečoval tuze o skořápku
svou – i hýřil, pravda bývá prostá…
Kolik asi životů člověk zkusí,
role střídá – i ty, jimž se brání,
buduje – i rozmetá na kusy
všechno, co má vyšší moci zdání…
Refrén:
Jedno tělo a jeden mozek
lidstvo je – a to od „A“ do „Zet“,
vše souvisí se vším…
Obě kapsy mám děravý
Z ženský, co chce chlápka
v obleku,
co má frňák až k nebi,
je mi – spadla kapka,
do breku,
to nemám zapotřebí…
Refrén:
Obě kapsy mám děravý,
zašívat mě je nebaví,
z bot mi čouhá sláma,
já však z toho drama
nedělám…
Z fouňů, co jen povrch
hodnotí,
mám pro strach uděláno,
stačí chtít – jsem kofr,
je to tím,
že někomu je dáno…
Refrén:
Obě kapsy mám děravý,
zašívat mě je nebaví,
z bot mi čouhá sláma,
já však z toho drama
nedělám…
VIII.
Chemické hlady
Když chlastám hodně, pár tejdnů v řadě,
bez kcoviny, pět pohromadě,
barevnej svět mám a mám chuť svádět,
mám hlad - chci dát si něčeho tři kádě...
Když chlastám hodně, pár tejdnů v řadě,
pak rudé skvrny, pár zelenejch čar
vidím, chci vlát, chci si zadovádět,
jen šilhám hlady a na biliár...
Když chlastám hodně, pár tejdnů v řadě,
mám potom chuť si i hřebíky dát,
cejtím, že sílu mám v každým pádě
z pořádnejch volů, jimž dávali žrát...
Když chlastám hodně, pár tejdnů v řadě,
aniž moc bliju, pak vím, co je ráj,
pak žízeň má hladem je, mě raděj
ať jdu raděj´ tam, kde mě méně znaj...
Refrén:
Mám chemické hlady,
jenom chemické hlady,
mé chemické hlady
jsou jediné hlady,
jež mě sužují...
mé chemické hlady,
jsou jediné hlady,
s nimiž můžu jít...
IX.
Velmi malý detektiv
Čtu příběh detektivní,
krátký miluji zvlášť,
detektiv břuch nemá pivní,
pátrá, kam jen vede zášť...
V případech libuje si,
k nimž zdánlivě snad chybí klíč,
knírem svým nevyděsí,
však odhalí strach i chtíč...
Snad je za podivína,
však pálí mu to, si piš,
mozek mu pěkně spíná,
to je to hlavní, však víš...
Čtu příběh kriminální,
jak čtu, cítím se hned líp,
vím, co je nemorální,
ten mozek, to je můj tip...
Refrén:
Je malý dost
v klobouku svém,
však je to kos,
je veliký svým důvtipem...
X.
Když je venku psota
Když je venku psota,
potom si vínko dám,
kdo se se mnou motá,
s tím se hned blíže znám...
A když venku fouká,
zkrátka je nečas zlej,
po vínku se koukám,
hned zmizí beznaděj...
Když se slunce skrývá
za mraky, musím pít,
ráj mi v pekle zbývá,
když chlastám, jitřím cit...
Když je venku psota,
že nevylez´ by pes,
chci jen od života,
ať ve vínu lze snést...
Refrén:
Pojď už blíž,
už je čas,
okusíš
moji past, tak pojď a víno se mnou pij...
XI.
Co mě baví
Co mě baví - chlast a sex,
v obojím vím, co je ex,
v obojím vím, co smím snést
na jedinej tah...
Po čem šílím, těžko bys
uhád´- žádnej Jesus Krist,
žádný prachy, šperk či miss
na niž by sis´ šáh´...
Kochám se teď malbou svou,
z níž podzimní barvy řvou,
je tam člověk, jehož štvou,
vzlétnout by si přál...
Černobílé zamítá,
v barvách si rád zalítá,
duše není zabitá,
kdyžs ji ve snách hřál...
Refrén:
Oči jemu nebo jí
září, nic se nebojí,
vím, že vždycky obstojí,
jak všechno pravdivé...
XII.
Ta zášť
Nenávidím čin,
kdy je vražděn stín,
kdy je sražen pták,
kdy lži soptí drak...
Nenávidím čin,
kdy je z láhve džin
vypuštěn a svět
beze slov má tlet...
Nenávidím čin,
jenž se nalíčí
na chudáky dnes,
krutou, hnunou lest...
Nenávidím čin,
jenž hráz vytyčí,
bez lásky jen bát
musíme se snad...
Refrén:
Zášť, poznáš zášť,
tu osudu zvlášť,
bouchni jak prašť,
pozdě milovat...
XIII.
Matematická
Už odmala si hraji s čísly,
jež vytvářejí v mojí mysli
hříčky, otázky, odpovědi
na všechno, co jen čísla vědí…
U lásky hledám asymptoty,
vzorce znám, v součtech dělám boty,
spojité funkce integruji,
přemýšlím, co si nedám ujít…
Vyčíslit rovnice nerovnosti,
vymyslit, čemu je roven rozdíl
hodnoty, jež je blízká nule
a čísla, které z boží vůle
vázne v nekonečnu…
Jak veliký je úhel gama
a kdy se z ženy stává dáma,
čemu je tangens úhlu roven,
na povrch plují city nové…
Pozvolna přejdu na limity,
kdo miluje, si tvoří mýty,
komutativnost v lásce platí,
jen když ti dva jsou sebou jatí…
Vyčísli rovnice nerovnosti,
vymysli, čemu je roven rozdíl
hodnoty, jež je blízká nule
a čísla, které z boží vůle
vázne v nekonečnu…
Medián, průměr, také modus,
střed je vesměs mužského rodu,
ovšem, průměr je o extrémech,
medián je střed ve všech směrech…
Devítka královnou je konstant,
neznámá „x“ se vešla pod stan,
v očích hvězdu má, mocně plane,
je to minulost? Co teď, Pane…
XIV.
Koule se koulí
Možná je to těžce snadné
dát všech deset najednou,
většinou jen pár jich spadne
hned, jak kouli zahlédnou…
Strike neznačí jenom stávku,
každý má dva pokusy,
házíme pro upoutávku
na střed – máme bonusy…
Desítku vždy potvrdíme,
koule pádí po dráze,
tahle hra nás všechny ždíme,
rvát se máme v povaze…
Refrén:
Koule se koulí,
kuželky spadnou,
hrajeme bowling,
hru velmi zrádnou…
Koule se koulí,
do žlábků padá,
hrajeme bowling,
už to je zrada…
Porveme se o výsledek,
každý hod nás povzbudí,
kdo má šťastnou ruku, jede,
a ty bez ní popudí…
Je to drama od začátku
zápasu až do konce,
pár koulí si pro památku
zapíšeme v kolonce
„utkání v číslech“…
Refrén:
Koule se koulí,
kuželky spadnou,
hrajeme bowling,
hru velmi zrádnou…
Koule se koulí,
do žlábků padá,
hrajeme bowling,
už to je zrada…
XV.
Když bych se ke stropu pověsil
Když bych se až ke stropu pověsil,
asi by mě to stálo hodně sil,
musel bych si štafle přinýst
a až někam ke stropu vylízt,
to ne, to ne, to ne…
Chce to mít vrták tak akorát,
skobu a hák, a provaz nebo drát,
vrták panelem proniká,
pak provrtá se kdovíkam,
to ne, to ne, to ne…
Refrén:
Byl čarodějnic rej,
tak vzal jsem petrolej,
k jedný babě jsem vzplál
láskou – jen o ni stál,
pak jsem si pistol vzal,
náboj se zasek prej,
a pak jsem z vejšky, hej
skočil na špek – plnej
vůz ho byl – já si přál
konečně, abych znal
míň uhozenej děj,
se měj…
Skoba se rychle snadno vydrolí,
hák, co měl držet, jistě povolí,
už tak dost dole, jsem zas níž,
s mou zručností byl vždycky kříž,
to jo, to jo, to jo…
Na zem se zvolna sype omítka,
radš si teď půjdu někam z kopýtka
vyrazit – a shánět hodnou
holku, řekne, di se bodnout,
to jo, to jo, to jo…
Refrén:
Byl čarodějnic rej,
tak vzal jsem petrolej,
k jedný babě jsem vzplál
láskou – jen o ni stál,
pak jsem si pistol vzal,
náboj se zasek prej,
a pak jsjsem z vejšky, hej
skočil na špek – plnej
vůz ho byl – já si přál
konečně, abych znal
míň uhozenej děj,
se měj…
XVI.
Potomkem jsem lidojedů
Potomkem jsem lidojedů,
vždyť to dobře víš,
sněd´ jsem babičku i dědu,
navrch šedou myš…
Tu jsem našel v kanceláři
v lejstrech zažranou,
teď pro jeden podnik vařím,
zve se „Za Branou“…
Večer místo na seznamce
brousím na chatu
a hledám tam ztroskotance,
brousím mačetu…
Tak kdopak se snísti nechá,
zdravím, lidojed,
pište, lidi, však to spěchá,
mám chuť na oběd…
Refrén:
Vždycky jsem byl děsný dřevo,
plet´ jsem si žlučník a střevo,
to je horší z mých stránek…
Pryč už jsou ty chmurné doby,
dnes je tělo moje hobby,
zdravím, Otesánek…
Tak kdopak se snísti nechá,
čekám, lidojed,
pište, lidi, však to spěchá,
mám chuť – chci to hned…
Refrén:
Vždycky jsem byl děsný dřevo,
plet´ jsem si žlučník a střevo,
to je horší z mých stránek…
Pryč už jsou ty chmurné doby,
dnes je tělo moje hobby,
zdravím, Otesánek…
XVII.
Černokněžník
Černá pochva, černý jílec
meče prince v plný síle,
černý oči v černým zámku,
černý pulty v černým krámku…
S černým koněm k černý skále,
dusot kopyt slyšíš stále,
černý stopy černých duší
sváděj z cesty, liják buší…
V černý věži smutná dáma
nechce princi zatím lámat
prudký srdce plný vášně,
kerý bije něčím zvláštně…
V černým smutku nemá výběr,
ve dne pluje v němý rybě
nejspíš jako pravý démant,
neví, co je lidská tréma…
Slzy zbyly jednou ze žní,
bouři seje černokněžník…
Refrén:
Černokněžník vždy jí poručí,
proti čarám nejsou kouzla,
chráněnej je trojí obručí,
proč mu do spárů jen vklouzla
Černokněžník ji být nenechá,
ze všech princů zbyly sochy,
kdo má kuráž, utýct nespěchá,
i když pozná mnoho pochyb
Černá mašle, černý pásek
v pase ženy v plný kráse,
každý kouzlo se prý zvrátit
musí. Princ se domů vrátí…
Slzy zbyly jednou ze žní,
bouři seje černokněžník…
Refrén:
Černokněžník vždy jí poručí,
proti čarám nejsou kouzla,
chráněnej je trojí obručí,
proč mu do spárů jen vklouzla
Černokněžník ji být nenechá,
ze všech princů zbyly sochy,
kdo má kuráž, utýct nespěchá,
i když pozná mnoho pochyb