I.
Usínám sama
Usínám sama v šedi křídel
malých nočních můr
a čekám na sen, který přijde,
hraný celý v dur…
Usínám sama na polštáři
s vírou bezednou,
že v pavučinách pravdy lháři
skončí projednou…skončí
Usínám sama v troskách chrámů
zlatem zdobených,
dřív pevných, jak na třísky je lámu,
ptám se, co je v nich…
Usínám sama ve svém žalu,
ve své naději,
svádím bitvy bez generálů,
jiné svádějí…
Usínám sama i když vedle
mne poklidně spíš,
zářící hvězdy smutkem zšedlé
dávno nevidíš… nevidíš
Usínám sama, to se vrývá
do tepen a žil,
jak by mé srdce byla skýva,
do níž´s zakrojil…
Usínám sama v šedi křídel
malých nočních můr
a čekám na sen, který přijde,
hraný celý v dur… hraný celý v dur, celý v dur ....
II.
Co nechci
Nechci se utápět
v láhvi pod zátkou,
nechci se vracet zpět,
nechci pozlátko…
Nechci dech z tabáku
klamem pročpělý,
dětství je ve vlaku,
prý jsme dospělí…
Nechci drog iluze
do rtů vlíbané,
nechci krok bez chůze,
cit, co vyvane…
Nechci vše zahodit,
toužím rozdávat,
chci jíst, co lahodí,
nechci prohrávat…
Nechci sny rozmazat
v očních stínech svých,
jsem jako oáza,
čekám na tvůj smích…
Nechci se rozdrobit,
nechci panovat,
nechci dech poroby,
nechci zraňovat…
Nechci déšť bez kapek,
moře bez hlesu,
znát jenom strach a vztek
a stres nesnesu…
Nechci žal za kačku,
hned se rozpustí,
nechci znát zatáčku,
za níž opustím
svět…
Refrén:
Co nechci, vím
a není tajemstvím,
nahlas to říkám…
Co nechci, znám
a všem to povídám
od nikud nikam…
III.
Podzimní
Temná noc se snáší,
do nás se vpíjí mráz,
kam jen, kam jen máš jít?
Skála a prudký sráz…
Mraky pily víno,
teď nasáklé jím jsou,
viny dál se vinou
tou temnou kulisou…
Čím dál víc se smráká,
noc je jak těžký šat,
v polích havran kráká,
v lesích sýc teskní snad…
Kroky v žilách tepou,
slyšíš jen stromů dech,
tmy hru velkolepou
vidíš – hle, domů jde…
Refrén:
Potok se mazlí
s větvemi vrb,
a mraky smázly
modř lučních chrp,
je podzim….
Mladík, dlouhé vlasy,
černé – v nich zlatý pruh,
v košili jen asi
vyšel – jak mrštný pstruh…
Ze tmy znenadání
vyplul a hned se smál,
co chtěl, nemám zdání,
potok – a kol něj tma…
Refrén:
Potok se mazlí
s větvemi vrb,
a mraky smázly
modř lučních chrp,
je podzim….
Krok měl velmi lehký,
jak objevil se, plách´,
svět duchů je křehký,
šla jsem pak jako v snách…
IV.
Pane, dej mi sílu
Věřím v Boha bez vyznání,
církve jsou mi cizí,
před láskou se denně skláním,
čeká, žhne, pak mizí…
Dcerku stále před očima
mám – ten její úsměv,
jak si všech mých hnutí všímá,
sním – tu vím, je u mě…
Bohatá hříva se vlní,
podkovičky klapou,
prý, co moc chceš, to se splní,
mé sny můry lapou…
Refrén:
Pane, dej mi sílu,
ať živé neničím,
ať jednou svou vílu
uvítám, není čím…
Pane, jen to vím,
odpusť a prosím,
dej mi naději…
Děšť drápy do tváře vrývá
andělské až běda,
bahno, jen pár metrů zbývá,
škaredá je středa…
Noha klouzla, dívka letí,
z vlasů splétá sítě,
v nichž se perly bez perletí
lesknou – ach mé dítě…
Černý oř a bílý anděl,
mramor s dehtem splývá,
procházím se po verandě,
do deště se dívám…
Refrén:
Pane, dej mi sílu,
ať živé neničím,
ať jednou svou vílu
uvítám, není čím…
Pane, jen to vím,
odpusť a prosím,
dej mi naději…
V.
Pečeť moře
Bílošedé tváře hor
nad mořem se něžně sklání,
bílé pěny teskný sbor
prohání se v modrých pláních...
Hrdé srázy nad mořem
vlnám svolí bez váhání
dole, nikdy nahoře,
drolit solí je slz v dlaních...
Refrén:
Ty masivem,
já mořskou pěnou jsem,
dny mrazivé
pak žárem eroze
v tvém srdci střídá...
Hory srostlé mořem jsou
jak moře tě stále drolím,
tvé balvany roznesou
vlny mé v prach - vím, to bolí...
Moře skálu pohřbívá,
pevný masiv nepovolí,
mohylou je zaživa
moři - střídá více rolí...
Refrén:
Ty masivem,
já mořskou pěnou jsem,
dny mrazivé
pak žárem eroze
v tvém srdci střídá...
VI.
Jeden příběh
V křiku neviňátek,
v pláči bědných matek,
v době válek, vražd a násilí
přišlo na svět děcko
s tváří víc jak světskou
a s velkou otázkou, spasí-li…
Žilo jenom chvíli,
svět však černobílý
odmítalo třiatřicet let…
Ať kamenem hodí
ten, kdo neuškodil,
nikdy nekrad´, nelhal, nepodved´…
Nikdy nekul pikle
v myšlenkových cyklech,
ať hodí, kdo nikdy nezradil…
Kdo necítil zlobu,
ať hodí, kdo probůh´
na nikoho nikdy nekadil…
Dogmatikem nebyl,
na ty se rád šklebil,
kdo dobro jak zlato nasyslí,
chtějí jen své blaho
a je pravdou nahou,
že na bližního moc nemyslí…
Hlavní je, co cítíš,
proč se čeho štítíš,
ne na úkor jiných v ráji být,
hlavní snad je hledat,
ze dna se vždy zvedat,
nekončit, kde začne blahobyt…
VII.
Spasitel
Měl vážnou tvář?
Kamennou?
Měl svatozář?
Řeč plamennou?
Byl samý vtip?
Samý smích?
Nikdy se prý
nenamích´…
Refrén:
Tak proto ho hřeby přibili
a hořký kalich vypili
až do dna…
Tak proto poznal zblízka kříž,
snad chtěl být bližním ještě blíž,
vše poznal…
On z vody víno zhotovil,
co zmůže víra, pochopil,
měl úctu…
Nemocným vdechl zdraví zas,
řekl, že chce to vůli v nás,
ne ústup…
Jak běženci
rodiče
zastřeli si
obličej,
utíkali
s děťátkem,
šli a lkali
nad pátkem,
bez přístřeší,
o hladu,
král prý hřeší
pro vládu,
nebezpečí,
mor a křik,
muži s meči,
ostří dýk…
Refrén:
Tak proto ho hřeby přibili
a hořký kalich vypili
až do dna…
Tak proto poznal zblízka kříž,
snad chtěl být bližním ještě blíž,
vše poznal…
On z vody víno zhotovil,
co zmůže víra, pochopil,
měl úctu…
Nemocným vdechl zdraví zas,
řekl, že chce to vůli v nás,
ne ústup…
Šli po štvanci
vojáci,
svůj zrak k psanci
povzrací,
on naději
novou dal,
slova hřejí,
vzplát se bál,
fakt mu nešlo
o slávu,
časem sešlou
po právu…
Bez násilí
silný byl,
něžné síly
vytříbil…
Refrén:
Tak proto ho hřeby přibili
a hořký kalich vypili
až do dna…
Tak proto poznal zblízka kříž,
snad chtěl být bližním ještě blíž,
vše poznal…
On z vody víno zhotovil,
co zmůže víra, pochopil,
měl úctu…
Nemocným vdechl zdraví zas,
řekl, že chce to vůli v nás,
ne ústup…