Muzikál – Il nome de la rosa:
Adsův předzpěv:
Namáčím brk v kalamáři,
bych zaznamenal šílenství,
kdy světlo ducha bední tmáři,
žháři skvělých prvenství…
Píši o klášteru,
o vážnosti,
o hříchu a svaté ctnosti,
skryté v desateru
přikázání…
Komu smích je lítou saní,
kdo obětuje cokoli,
sebe – i své okolí,
co je láska – nemá zdání…
Ruka chvěje se a cuká,
vyjádřit chce všechna muka,
všechny hrůzy,
krev té doby,
boje lůzy,
četné hroby,
zdi, co řítily
se s hlukem…
Ti, co štítili
se moru,
před rozpukem
našli noru,
kde se navždy zahrabou…
Více pokory než vzdoru
v slovech mé prsty naškrábou…
O symbolech:
Vilém:
Tak jako růže dávno zvadlá
jak pojem nikdy nezapadla,
znáš okvětí i ostré trny,
jež do kůže se zaryjí,
až tělo dávno skryjí drny,
duše dál tryská z árií…
Víš, že různá je,
a přesto limit
jasně daný symbol má…
Znám mumraje,
kdy mozek vymýt
je hlavní práce, pitomá…
Člověk má myslet,
nebýt nástroj,
jenž někdo jiný pohání.
Už malé pískle
myslí na zbroj
víc, než proč koho pohaní
Opat:
Dějí se tu divné věci,
však diskrétnosti, bratře, žádám,
vím že hradby umí stéci
Tvá moudrost, před níž hold tu skládám…
Vílém:
Jak rozumím, tak bouře byla
a okno přesto zavřené,
jaká síla jen připravila
o život tělo znavené?
A přitom mladé, plné síly,
Adelmus prý mnich byl čilý,
znázorňoval svět křivý, zrůdný,
jenž chápání se vymyká,
ilustroval knihy, svůdný,
lži pravda účel vytýká…
Opat:
Vidím, že bystrý jsi a smělý,
smíš pátrat, koho chceš, se ptej,
však abychom si rozuměli,
v knihovně naší nehledej.
Umíš přece poznat jistě,
co, kde dělo se a proč,
aniž byl jsi na tom místě…
Jinam dle libosti vkroč…
Vilém:
Vynaložím všechen um,
abych pověsti své dostál,
uvidíme, zda jsem obstál,
děkuji však nebesům,
že jsem ještě šanci dostal,
novou podstoupiti zkoušku,
já inkviziční pryč dal roušku,
nechci se už vracet zpět…
Zlo se v dobru často rodí,
i zlo zas něco dobré zplodí,
je složitý tento náš svět
Balada o smíchu:
Jorge:
Smích, proklatý smích,
opice dělá z poddaných…
Vilém:
Krášlí líc Bohu oddaných,
není nástrojem zla…
Jorge:
Smích, zpropadený smích,
křiví vážné myšlenky
jak svůdné tělo milenky,
smát se je velký hřích
Vilém:
Ctihodný Jorge, jako mnich,
jenž četl díla, čerpal z nich,
dovolím si namítnout,
smích nelze zcela zamítnout…
Smát můžeme se hrubě,
smíchem se dá i mnohé říct,
někdo zavelí jen, „hub je“,
v těch slovech není hrubé nic…
A přesto
jediné gesto
může značit úděl bědný,
aniž je kdo zodpovědný,
smích pak není slabých rysem,
když je moudrost půdorysem…
Jorge:
Smích, oplzlý smích
hubí ctnosti nevinných,
je v něm nestálost a bída,
na pravdu smích lež jen kydá,
ctnost do rukou špíny vydá,
ve smíchu se satan vídá…
Vilém:
Ctihodný Jorge, Vy jste třída,
vážím si vás, však nesouhlasím,
smích se se zármutkem střídá,
je třeba ho – k tomu se hlásím…
Jorge:
Na své myšlenky jste hrdý,
pouštíte však z úst svých prdy,
bratře – více nemám slov…
Vilém:
Odpusťte Jorge, byl jsem tvrdý,
snad díte pravdu a já bludy,
smích zanikne v slzách vdov…
Objevení první mrtvoly:
Sbor:
Mrtvola tam leží v sudu,
prostá emocí a studu,
ve sněhu jsou těžké stopy…
Černý jazyk, prstů bříška,
ejhle ho, věčného smíška,
nic nové už nepochopí…
Vilém:
Adelmus sebevraždu spáchal,
jak odpadky by nezapáchal,
kdyby z toho okna skočil…
On skočil přece – ale z věže,
půdu nedržíš za otěže,
sune se, vždyť máme oči…
Mám, milý Adso, odpovědi,
vždyť jeden mnich byl u zpovědi,
mnich, co tíhne na chlapečky…
Prý Adelmovi knihu slíbil,
ten jinak by ho nepolíbil,
nešlo tu jen o zadečky…
Adelmus se však hříchu zděsil,
a když se rovnou neoběsil,
zabil se skokem posléze…
Pro vědění svou duši upsal,
Adso, naše zjištění kusá
musí zapadnout do teze…
Adso, náš výzkum usilovný
žene nás rovnou do knihovny…
Objevení druhé mrtvoly:
Sbor:
Leží tam, jak když se koupá,
mrtvola na slova skoupá,
černý jazyk, prsty černé,
nikde vůkol mince berné…
Vilém:
V pozadí kniha tajemná,
už druhá vražda se k ní pojí,
nenechá mne to na pokoji,
přitažlivost je vzájemná…
Chce rozluštit to těch pár šifer,
vyznat se v záhadě cifer,
zjistit, co za knihu hledám…
Ta kniha je zřejmě řecká,
pro ni dva mniši už v neckách
zahynuli – je to věda…
Sbor:
Leží tam, jak když se koupá,
mrtvola na slova skoupá,
černý jazyk, prsty černé,
nikde vůkol mince berné…
O vědění:
Sbor:
Knihy jsou tu ke čtení,
ne, aby je pokryl prach,
aby měl z nich někdo strach,
bez knih není vědění…
Vilém:
Bohatý si koupí mord,
koupí si i odpustky,
že si krví špinil kord,
koupí dobré posudky…
Koupí si dívčí tělo,
aby se nevzpouzelo,
dále jí koupí kata,
když už není jeho zlatá…
Koupí si právo, soudy,
koupí vzdělané i bloudy,
ti první ho podpoří,
ti druzí se pokoří…
Koupí si drahé knihy,
sám chce hodně vždycky znát,
má nejnovější střihy,
s penězi se může smát…
Sbor:
Knihy jsou tu ke čtení,
ne, aby je pokryl prach,
aby měl z nich někdo strach,
bez knih není vědění…
Vilém:
V knihovně analfabeti
teď zůstavají akorát,
anebo sečtělí kmeti,
co nechtějí se vůbec smát…
Zločiny jen kniha pojí,
jak světlo ve tmě ukryté,
někdo se tu knihy bojí,
aniž proč někdo tušíte…
Adso – i tys byl v podezření,
že´s překazit chtěl poslání,
jak umoudřit v církvi tření,
přijmi, prosím, mé pokání…
Vím, že nevinný jsi, synu,
někdo tu písmo vykládá,
originál vězní v stínu,
své pravdě božství přikládá…
Ne, nešlo tu o polnice,
šlo tu o to zachovat,
že Aristoteles více
rozebral důvod, proč se smát…
V tajnosti, vždyť autorita
jako on má věhlas všude,
odpůrce smíchu se zmítá
v křeči vlastní duše chudé
Adso a dívka:
Adso:
Celá třese se
a strachem se as choulí,
svit lampy nesnese,
má u nohou snad kouli?
Je tou, jež s chlapy koulí?
Sem dostala se bez dveří,
své něžné oči poulí,
má duše v lásku nevěří…
Tedy, v lásku k děvčeti,
ta pro mne má být pečetí,
již strhnout,
značí
se vrhnout
v dračí
sluj…
Láska k Bohu je mým snem,
ne chlípnost v těle úlisném,
jež klíčí
v touze
a ničí
pouze
můj
v rovnováze svět…
Chci sdělit jen pár vět…
Ta, co pro mne nic neznamená,
spoře zahalená po ramena,
mne plaše hladí po tváři…
A šeptá hebce, mladá žena,
zpočátku tolik zaražená,
jak svatá Máří v oltáři…
Jsem sváděn
z cesty pravověrné?
Jsem raněn
šípem duše černé,
co ctnosti strhá do pekla?
Proč zkouším
tato dávná muka?
Proč zkouším,
zda se chvěje ruka,
jež chléb snad ráno dopekla?
Rty líbá mne,
strach odhodila,
je významné,
jak pochodila…
Škaredý skřet jí maso nedal
pro nasycení mnoha krků,
já s velikým údivem shledal,
mne pustila dál bez cavyků…
Zažíval jsem extázi
a nezřel žádnou z nesnází,
jimž čelí ta,
již prostupuji…
Mně nic vcelku neschází,
teď oči mne však přechází,
už nezmítá
se duše v sluji…
Zřím denní jas
a bez příkras,
nádheru něhy,
vůni citu,
kde strmé břehy
ke korytu
svažují
se dravé řeky…
Žaluji,
jsem prostořeký
Dívka:
Já čekala hnusného chlapa,
jenž mne ale nasytí,
mladý mnich tu po tmě tápá,
z něj nebude mi na blití…
Je nesmělý, má něžné rysy,
to není slizoun zpola lysý,
to ať hlady chcípu radši,
chci ho nejen, že je mladší…
Adso:
Vzlyká, přec tak něžně hladí,
její ruce cítím po těle
a v této noci probdělé
není zlé nic, podlé, hadí…
Není démonem, co svádí,
svádím boj sám se sebou,
mne prsty její nezebou,
strach mám - nic mne neodradí…
O církvi:
Vilém:
Lebka dvanáctiletého Krista
zdobí klášter tam a tam,
pro lebku Krista po třicítce
na jiné místo zavítám.
Ostatky všech svatých dozajista
naplní i malý krám,
že pravé jsou, se dozvíš sice,
mám rozum – na to namítám…
Vždyť do očí všech to bije,
reklamní trik jsou relikvie,
člověk pozná tento klam…
Mnich s děvkami víno pije,
natěšený na orgie,
jako bordel určí chrám…
Adso se kaje:
Adso:
Viléme, jsem na pochybách,
zda utápím se ve svých chybách,
vnikl jsem do těla dívky…
Ještě teď představa libá,
v níž mé rty to děvče líbá,
přiblíží mi její křivky…
Jsem odpadlík?
Jsem hříšník? Bídák?
Vidím ji v listech,
slyším v dešti…
Mně drásá duši její vzlyk,
který se smíchem se střídá.
Snad ve všech místech
ve mně třeští…
Jsem bezradný
a přitom pyšný,
chci ji chránit,
stýská se mi…
Je bezvadný
cit bezostyšný…
ji nechci ranit,
je krásnou zemí…
Vilém:
Milý Adso, nejsi padouch,
aspoň ´s poznal, co se soudí,
holka viděla tvář mladou,
hezkou, v žilách touha proudí…
To není nic, co voní sírou,
v tom lze zřít jen lásku čirou,
která vskutku neškodí.
Utěšuj se, Adso, vírou,
byl jsi pro ni rytíř s lyrou,
s nímž už se bahnem nebrodí…
Však milý Adso, řád svůj ceň
a na to děvče zapomeň,
bude popel z ní a prach…
Je zde inkvizice pach,
chytli dívku, její nach
vybledl – prý čarovala…
S Remigiem obcovala,
v temnotách se asi bála,
jednání se blíží krach…
Adso:
Ze mne stát by měl se vrah,
jenž dá ji zabít pro svůj strach?
My, Viléme, ji zachráníme…
Vilém:
Ty blázne, snílku – oba víme,
nic nezmůžeme s inkvizicí…
Adso:
Tak nanejvýš se pomodlíme?
Jsme tedy směšní trpaslíci…
Vilém:
Chceš mučedník být nemyslící?
Snad získáš svoji svatozář,
chci víc, než shořet na hranici,
chci poznávat…
Adso:
Však nejsem lhář?
Vilém:
Někdy bledne jasná zář,
tma rozlévá se v duši všude…
Adso, veselej ´se tvař,
z každého prach jednou bude…
Adso:
Cítím se silný tak i sláb,
cítím se vilný, jsem i srab,
nakonec smířím se, že coura,
co prodává se za kus žvance,
ke smrti se kvapem šourá,
nemá práv – zná ztroskotance…
A místo něhy, místo tance,
ve zběsilém zhyne světě,
bitá, zvyklá na kopance,
pro ni nesní o odvetě…
Zde myslí jenom na perletě,
na zlato - a drahokamy.
Jsem posedlý? Jsem na tapetě?
Vilém:
To neví nikdo, mezi námi…
Zahájení vyšetřování:
Sbor:
Přijíždějí naši bratři,
též Bernard Guy, inkvizitor,
všichni ctnostní, jak se patří,
hříšníků jim není líto…
Budou jednat o papeži,
klika mocných, opozice,
o tom ne, kde pravda leží,
všem tu půjde o pozice…
Vilém:
Bernard Guy, Bernard Guy,
popouzí mnohé, mne taky,
na smrt pošle žebráky,
když prý démona v nich mýtí…
Jak vichr je, jak vlnobití,
na hranici spálí hlavu,
dívky krásné, nevinné,
zášť jeho lásku nemine,
jak jehně čeká na popravu…
Bernard Guy, Bernard Guy,
nehrabe si měďáky,
však žít nemůže bez klaky
bojácných a tupých davů…
Které vždycky rozsápou,
bezdůvodně, pro zábavu,
koho kdo jim předhodí,
však do krámu se nehodí…
Davy lidskost pošlapou…
Sbor:
Přijíždějí naši bratři,
též Bernard Guy, inkvizitor,
všichni ctnostní, jak se patří,
hříšníků jim není líto…
Budou jednat o papeži,
klika mocných, opozice,
o tom ne, kde pravda leží,
všem tu půjde o pozice…
Předpověď apokalypsy:
Sbor:
Refrén:
Až zazní všechny polnice,
konec světa nastane,
vzplanou všechny vesnice
i města, viď, ty satane.
Řeky promění se v pouště,
z ledů přijde vlnobití
a co povstane z té spouště?
Chromí budou rázem hbití…
I.
Zrno se od plev oddělí,
do krve jsme se oděli
těch, co hříchem zapáchají…
Po neděli je pondělí,
už hoří klášter omšelý,
ať se zloduchové kají…
II.
Strach plodí vážnost obludnou,
zapškle svatou, ostudnou,
smích prý světce znesvětí…
Smích je prý zbraní záludnou,
je jako oheň nad studnou,
smích vysmívá se prokletí…
Refrén:
Až zazní všechny polnice,
konec světa nastane,
vzplanou všechny vesnice
i města, viď, ty satane.
Řeky promění se v pouště,
z ledů přijde vlnobití
a co povstane z té spouště?
Chromí budou rázem hbití…
Proces s dívkou:
Sbor:
Refrén:
Zbyde pouze jméno růže,
požár jen popel nadělá,
v něm vidíš ústa anděla
a cítíš pach spálené kůže,
která kdys vábná, sváděla…
Bernard (inkvizitor):
Vyznej se tu ze svých skutků,
které právem všechny děsí,
hříšná duše bez zármutku
pozná pekel strašné stresy…
Tak tedy,
čarodějnice,
máš možnost,
mluv…
Na bědy
je pozdě sice…
Však přec pros,
nu?
Dívka:
Už nemám sil,
tak já se přiznám,
z černé magie se vyznám,
čarovat byl vždy můj cíl…
Ten kocour černý,
jeho krev,
měl sloužit čárům,
silám pekla…
Adso (k Vilémovi):
Jak přítel věrný
zkrotím hněv?
Je ve svém zmaru
ryba leklá…
Nevypekla
mne však, nijak,
udat mohla mne i z fleku,
je mi z toho hrozně k breku,
nejsem silák…
Dívka (opakuje přiznání):
Už nemám sil,
tak já se přiznám,
z černé magie se vyznám,
čarovat byl vždy můj cíl…
Ten kocour černý,
jeho krev,
měl sloužit čárům,
silám pekla…
Nemoc vleklá
měla vás všechny zahubit…
Hřešila jsem duší, tělem,
křesťanů jsem nepřítelem,
vždy chtěla jsem vše naruby…
Dívčin žalozpěv před popravou:
Ten jeden mladík
dal mi něhu,
hřeje i chladí,
do příběhu
vstoupil, aniž za mne padl…
Však dal mi, co mi
upírali,
všichni, co zlomí
dívku svaly,
vím, že pro mne trpěl, chřadl…
Sbor:
Refrén (z Procesu s dívkou):
Zbyde pouze jméno růže,
požár jen popel nadělá,
v něm vidíš ústa anděla
a cítíš pach spálené kůže,
která kdys vábná, sváděla…
Dívka:
Až nyní vzplanu,
žádná láska,
smích mých tyranů
mne jen laská,
srdce pak na prach bude mé…
Kněz mne připraví,
že mé vnady,
vesměs zrezaví,
strmé pády
před koncem řešit budeme…
Snad není hříchem,
že panice,
jenž stal se mnichem,
jsem na líce
tam líbala – on do mne vnikal…
Jeho doteky
rány hojí,
ten boj odvěký
bude v hnoji,
nechci, aby pro mne pykal…
Sbor:
Refrén (z Procesu s dívkou):
Zbyde pouze jméno růže,
požár jen popel nadělá,
v něm vidíš ústa anděla
a cítíš pach spálené kůže,
která kdys vábná, sváděla…
Dívka:
Vidím ho ve zdi,
ve mřížoví,
on ze souhvězdí,
z trnů křoví,
též z korun stromů promlouvá…
Je mou věznicí
i svobodou,
bouří běsnící
i obrodou,
jeho cit hřích můj omlouvá…
Konec se chýlí,
mladá hynu,
chtěla bych chvíli
ve svém klínu
těšit se z jeho přítomnosti…
Snad měl mě za kost,
když mne líbal,
když jako svátost
ctil mne, vzýval
cit, jenž zbyde – jak ty kosti…
Sbor:
Refrén (z Procesu s dívkou):
Zbyde pouze jméno růže,
požár jen popel nadělá,
v něm vidíš ústa anděla
a cítíš pach spálené kůže,
která kdys vábná, sváděla…
Diplomatické jednání:
Sbor:
Zájmy světské,
zájmy církevní,
jsou jak ženské,
pole bitevní…
Navrch nemá
nikdo napořád,
je to téma
svatých na zlořád…
Papež je v klatbě
spolu s císařem,
a ve své hradbě
ctnosti vypáře…
Z ornamentů,
ze sutany,
do lamentů
svaté panny
přidává se
spor o chudobu,
v celé kráse,
jakou jen dobu
Ježíš vlastnil
statky hmotné,
církvi vlastní
jsou tak notné
louky, lesy,
pole, doly,
až to děsí,
ten, kdo volí
chudobu – je
vlastně kacíř,
uvoluje
se, že ztrácí
vliv na dění
politické,
nemáš jmění?
Pak je lidské,
že dožiješ,
kdes v ústraní,
jako zmije,
jak burani,
papež koupí si,
co dá se,
svaté obrysy
i prase,
pak jen prodá
boží slova,
je to voda,
na mlýn nová…
Kacířem je kdokoli,
kdo moc vybočuje z kléru,
kdo zadírá soukolí,
kdo chce plouti v protisměru…
Kdo se směje
a vysmívá,
že mnich spěje
a přispívá
do bran pekel?
K škodě velké…
Smích je zbraní
na hlupáky,
někdy zraní,
má však páky,
jak ukázat,
co je shnilé,
umí smazat
při své síle
strach i sváry,
smích jsou dary
cti a píle…
Vilém:
Když chudý zprzní dívku z vyšších kruhů,
s rozlámaným tělem skončí v kruhu…
Chudá potká šlechtice jak duhu,
když znásilní ji, má jí to jít k duhu…
Že chuďas
život bohatého zmaří,
je noční můrou…
Je zrůda,
která ať se v pekle škvaří,
pryč s hroznou stvůrou…
Že šlechtic
chudého smrt zaviní
je jen nehoda…
Je ke cti,
když čin odčiní
zlatem vévoda…
Proces – Remigiova zpověď:
Remigius:
Tak dobrá,
přiznávám se ke své duši,
již uvrhl jsem do sklepení.
Vždyť z obra
trpaslík zbyl – síla muší,
má duše ovšem nezcepení…
Ano, já zradil ideály
za teplou krmi, za azyl,
mí druzi na hranici pláli,
já v sobě víru zamrazil…
Až teď nacházím opět sílu,
držet se svých mravních cílů…
Zda jsme vraždili?
Ó ano,
neřestné biskupy,
nám hříchy vadili,
je psáno,
že vstanou zástupy…
Krev nebyla prolita pro krev
a dýky nevnikaly do střev
pro mamon či ukojení…
My chtěli jenom lepší řád
a vyhnat ďábla z církve řad,
vždyť církev svatou vůbec není…
Zda jsem loupili?
Ó jistě,
ve zdejších klášterech…
Nocí opilí
v tom místě
stali se pouze bandou blech…
My jsme neloupili pro lup,
nám přece nešlo ze msty o zub,
vše svaté se pošlapalo…
Vrazi jsou však kazatelé,
uctívají zlaté tele,
velké bezpráví se dálo…
Bernard Guy (inkvizitor):
Je to dolcinista, arcikacíř,
pro něho je málo pranýř,
rozsévá kol sebe lži,
víru žádnou nestřeží…
Zanechává spoušť a zmatek,
przní děcka ctnostných matek…
Jen žeh napraví jeho hříchy,
jen popel ďábla přetaví,
to on vraždil zdejší mnichy,
je vrah – a šíří bezpráví…
Remigius:
Nevraždil jsem, protestuji,
tady jsem smilnil, břuch si cpal,
zpohodlněl v této sluji,
vraždit bych se tady bál…
Bernard Guy (inkvizitor):
Ty zapíráš? Tak na mučidla,
ať zatvrzelec promluví,
ať všechna jeho smyslů čidla
mu velmi rázně domluví…
Je to dolcinista, arcikacíř,
pro něho je málo pranýř,
rozsévá kol sebe lži,
víru žádnou nestřeží…
Zanechává spoušť a zmatek,
przní děcka ctnostných matek…
Jen žeh napraví jeho hříchy,
jen popel ďábla přetaví,
to on vraždil zdejší mnichy,
je vrah – a šíří bezpráví…
Objevení třetí mrtvoly:
Vilém:
Hledají tu antikrista,
zatím bratr herbarista
zabit úkladně byl právě…
Věděl, kde je kniha skrytá.
Jaké tajemství jen skýtá,
že se vraždí k její slávě?
Kdo jen rozrazil mu hlavu?
Je tu mnoho shnilých mravů,
Mikuláš moh´ vraždit hravě…
Proces – Remigiova zpověď (pokračování):
Bernard Guy (inkvizitor):
Ty zapíráš? Tak na mučidla,
ať zatvrzelec promluví,
ať všechna jeho smyslů čidla
mu velmi rázně domluví…
Remigius:
Než zažít peklo pravé zase,
jež vrátilo mi duši mou,
tedy dobrá, přiznávám se,
to já tu bloudil večer tmou…
Adelma jsem zabil z hnusu,
že kreslil krásné potvory,
já dokázal tak ukrást husu,
holt neměl jsem dost pokory…
Berengar byl červ jen chlípný,
Venantia jsem zabil – strpení,
proto snad, že byl i vtipný?
Asi – to člověk vypění…
A Severina? – Hodně věděl,
a to se zkrátka nevyplácí,
být tu ještě deset neděl,
všechny mnichy dech můj skácí…
Vilém (špitá k Adsovi):
Zbabělec se stává rekem,
vysmívá se ubohosti,
jeho výsměch není brekem,
vyprahlého vláhou hostí…
Bernard Guy (inkvizitor):
Je to dolcinista, arcikacíř,
pro něho je málo pranýř,
rozsévá kol sebe lži,
víru žádnou nestřeží…
Zanechává spoušť a zmatek,
przní děcka ctnostných matek…
Jen žeh napraví jeho hříchy,
jen popel ďábla přetaví,
to on vraždil zdejší mnichy,
je vrah – a šíří bezpráví…
Objevení čtvrté mrtvoly:
Sbor:
Bratr Mikuláš se kácí,
v očích lesk už provždy ztrácí,
vyděšeně zrak svůj třeští…
Prý to tisíc škorpionů
bylo tu u jeho skonu,
příchod antikrista věští…
Jorgeho představa apokalypsy:
Jorge:
Že příjde, víme,
stvůra strašná,
slepí zříme,
krví kašna
jak se plní,
zříme trní,
do kůže se zabodá…
Zahleděni
do svých sporů,
světlo denní
dáme moru,
tma nás budí,
světlo studí,
to však není náhoda…
Vilém:
Než vše svádět
na chřestýše,
nepodvádět
toužím spíše…
By bohatý
si splatil vinu,
a proklatý
byl jen ten z činů,
jenž dopadá
na chudáka,
sevře kláda,
zahuláká,
jeho tělo,
protne duši,
to, co vřelo,
náhle buší
na brány všech
movitějších,
co ve svých zdech
nekonejší
se už vůbec,
a to ničím,
každý hrubec
něco ničí…
Chudých trýzeň
nezabolí
pěstěný cit,
těch, co mají…
Chudých žízeň
nenastolí
touhu nepít
těch, co sají…
Jorge:
Že příjde, víme,
stvůra strašná,
slepí zříme,
krví kašna
jak se plní,
zříme trní,
do kůže se zabodá…
Zahleděni
do svých sporů,
světlo denní
dáme moru,
tma nás budí,
světlo studí,
to však není náhoda…
Adso je zmaten „dobrem“ a „zlem“, „savatostí“ a „hříchem“:
Adso:
Jsem unaven, jen lampa dýmá,
mou horečnatost krotí zima,
Fra Dolcino byl zlý a krutý.
Vždyť odsuzoval nepravosti…
Jak inkvizice, jejíž knuty
odsouzeného žití zprostí…
Jedna žena je světicí,
druhá za to samé ďáblem,
já objevit chci hranici,
kde už „dobro“ vládne nad „zlem“…
Místo toho mi obé splývá,
vždyť ospalý jsem jako slíva
a navíc vím, že miluji…
Či je to ďábla pokušení,
že cit můj není k utišení?
Svědomí stále zpytuji…
Sbor:
Světlo nebylo by bez tmy,
bez vodních par žádných blesků,
bez hloubky vztah není letmý,
ctnosti nejsou bez poklesků…
Adso:
Jedni druhé vždycky hubí,
proslov k tomu velkohubý
podá, kdo je bez pochyby…
I když trest je spravedlivý,
krutostí je stejně tklivý,
jak čin těch, co šíří chyby…
Nevyznám se v politice,
prská vosk mé věrné svíce
v knize jedné na kacíře…
Co je zločin? Co je svatost?
Jakou vlastně hledám znalost?
Přenechám to vlastní víře…
Sbor:
Světlo nebylo by bez tmy,
bez vodních par žádných blesků,
bez hloubky vztah není letmý,
ctnosti nejsou bez poklesků…
Opatův žalozpěv:
Co jsem budoval,
se tříští,
co se zachová
pro příští,
jak jsem si vždy tuze přál?
Mám tu poklady,
ba skvosty,
znaky nadvlády
i hosty,
jichž bych hned se nenadál…
Cenné tisky,
zlaté ornáty,
chudé vísky,
kříže s granáty…
Diamanty ze všech zemí,
pyšním se relikviemi
světců, co jich znala zem…
Moje moc však prudce klesá,
klášter ční tu hrdě z lesa,
stojíme tu nad srázem…
Odhalení:
Vilém:
Jorge, ano, Jorge, Vy,
čtyři životy jste zmařil,
ďábelský plán se Vám zdařil,
teď Vaše moc však poleví…
Jorge:
Sliníte si, bratře, prsty,
když čtete ty hadí stránky,
že smích plní svatostánky?
Brzy zapůsobí jed…
Vilém:
Jorge, Vy jste bohapustý,
na rukou mám rukavice,
jste jak mor, jak úplavice,
Vy jste jak velký hnusný vřed…
Jorge:
Když jsem slyšel, jak se ptáte,
tušil jsem, že vypátráte,
jak se věci vskutku mají…
Pokud někdy něco vzdáte,
proto pak, že na to dáte,
že je lepší cesta v kraji…
Vilém:
Vy jste sice nemohoucí,
slepý – oči máte všude,
máte přehled, v tom to bude,
neznáte však city vroucí…
Kdokoli prsty naslinil,
při četbě je znovu lízal,
tak vlastní zkázu zavinil,
jedu nevzdoruje míza…
První z mrtvých jiným vadil,
když skonal dole v kuchyni,
přenesen byl, skončil v kádi,
to slepý sotva učiní…
Dříve než gong ke mši zazní,
další mnich, už přiotráven,
skonal v křeči v horké lázni,
o tom byl jste, Jorge, zpraven…
Pak však najal jste si vraha,
hlavu rozbil astrolábem
bylinkáři, jehož snaha
pátrat končí v boji chabém…
Vrah Vás v jednom neposlechne,
líže prsty, blízek skonu,
nezná řeč – a přeci zdechne,
silou mnoha škorpionů…
A teď jste chytil do pasti,
nemohl jste to propásti,
samotného opata…
Chtěl, abyste sám se zabil,
tento slib ho tuze zvábil,
Vaše je teď odplata…
Jorge:
Já nevraždil, to síla vyšší,
zvědavost hubila myši,
já vím, co má se utajit…
Poslání se vydařilo,
teď dokonám svoje dílo,
sním po stránce ten blud a kyd
(já nechám se jím otrávit…)
Vilém:
Tenhle smích, je, Jorge, zvrhlý,
Antikrist jste, šašku trhlý,
snad zdařil se Vám záměr Váš,
by rozpoznat šel satanáš…
Byť zprovodíte ze světa
jeden moc krásný rukopis,
smích navzdory tu rozkvétá,
zušlechtí moudrých každý rys…
Vy blázne,
řešení rázné
stálo životy už mnohé,
Adso, pryč,
tak rychle se vztyč,
musí stačit slovo strohé…
Rozbil lampu,
ten darebák,
vše hoří,
marnost…
Kam cpu
se ještě pak?
Když škvoři
radost
mají…
Teď peklo v ráji
kultury začíná,
sil na pokraji
jsem – jak mašina…
Jak svědek
lidské tragédie,
jak dědek,
co své mládí pije,
scenerie ohně, dýmu,
pryč, zde už je konec šprýmů…
Adso a Vilém rozjímají:
Adso:
Tak nakonec bídák vítězí?
Měl snad pravdu, proto vyhrál?
Jsem jak spoutaný řetězi,
vírou mou otřásla hydra…
Popelem lehla skvostná díla,
svoboda slova, vědění,
vše na prach je a temná síla
ovládla věž i sklepení…
Proč dopustí to, ten kdo bdí
nad osudy smrtelníků?
Ať zlo tu tolik neškodí,
proč nám do zad vráží dýku?
Vilém:
Chlapče, jsi moc na povrchu,
magnet znáš – ten dva má póly,
máme v sobě ctnost i mrchu,
člověk neustále volí…
Pokud teď z myšlenek je prach,
proto jen, že tahle doba,
nese systém, v němž je zloba
hybnou silou – a další strach…
Ovšem přijde doba jiná,
kdy myšlenky zas povstanou,
zbaveny pout cit dostanou,
ještě bude pěkná psina…
Psi páně a inkvizice
teď ztělesňují světský řád,
však nebude to napořád,
víra řekne Ti už více…
Víra nejsou jenom fakta,
je to cit velmi hluboký,
v němž nejsme vůbec poskoky
ani hozeni ad acta…
Adsův žalozpěv nad ruinami:
Adso:
V suti všech těch rozvalin,
ve šlahounech od malin,
ve spáleništi znalostí,
ve výjevu všech malostí,
sbírám nahodilé listy
z nejrozmanitějších děl,
jejichž autor v nocích bděl,
vlastní pravdou si snad jistý…
Dělám nesourodou sbírku,
beru stránky na probírku,
je to vlastně svátost pro mne…
Sic to nemá smysl valný,
je zde vryt však příběh kalný,
vzpupné zdi – i srdce skromné…
Vilém zašel na ránu moru,
on pravdu hledal do úmoru,
věděl, že se umí mýlit…
V již dávno zašlém mnichů chóru,
kde pranic nešlo o pokoru,
je to temno ještě cítit…
Sbor:
Refrén (z Procesu s dívkou):
Zbyde pouze jméno růže,
požár jen popel nadělá,
v něm vidíš ústa anděla
a cítíš pach spálené kůže,
která kdys vábná, sváděla…
Adso:
Teď stařec jsem, který se svěřil,
jak pochyboval i v co věřil,
co zažil jako mníšek mladý,
za lásku, cit, strach, za úklady…
Nevím dne, nevím ni hodiny,
kdy as opustím slz údolí,
vždy zas kus duše se udrolí,
jsem bez majetku či rodiny…
Sbor:
Refrén (z Procesu s dívkou):
Zbyde pouze jméno růže,
požár jen popel nadělá,
v něm vidíš ústa anděla
a cítíš pach spálené kůže,
která kdys vábná, sváděla…
Adso:
Příběh svůj jsem převyprávěl,
vzdušné zámky nevystavěl,
chtěl jsem jen se podělit…
O dojmy a zmatky mysli,
aniž zahltil bych čísly,
kolik hodin jsme probděli…
Dříve pyšný klášter stával,
o jeho jménu je tu zpráva,
zdi do země se poděly…
Sbor:
Refrén (z Procesu s dívkou):
Zbyde pouze jméno růže,
požár jen popel nadělá,
v něm vidíš ústa anděla
a cítíš pach spálené kůže,
která kdys vábná, sváděla…