Konec paní Bunové aneb Psi v lomu vyjí dál

 Klademe-li si otázku, jak je v nějakém dějinném období možné, že nad solidaritou, ochotou pomáhat a sdílet vítězí to nejhorší z člověka, je třeba zkoumat, proč které hodnoty opouštíme – a ke kterým se uchylujeme.

 Připomeňme si F. T. Marinettiho a jeho futurismus. Jeden z bodu jeho manifestu zní: „Literatura až dosud velebila myšlenkovou nehybnost, extázi a spánek, my chceme velebit útočný neklid, horečnatou nespavost, poklus, nebezpečný skok, facku a ránu pěstí.“ Neuplynulo příliš vody – a dochází k otevřené spolupráci s B. Mussolinim a italským fašismem.

 Jakmile se vyhrotí neřešená sociální otázka, jakmile lidé upadají do chudoby, lze vcelku automaticky čekat, že jim systém předhodí nějakého toho zástupného viníka, aby si na něm frustrovaní vybili svůj vztek.

 Humanismus je potom označen za něco nežádoucího, pokleslého, něco, co je třeba zničit. Tento trend je dobře popsán například v knize H. Fallady, Kdo už jednou seděl v base. Demokratické hodnoty jsou devalvovány, protože řada lidí na vlastní oči vidí, že nejsou aplikovány konsistentně. Že platí jenom pro někoho – a někdo se svých práv nemá šanci dovolat.
 Takto se například v Německu dvacátých a třicátých let dvacátého století dostávaly k moci i vysloveně kriminální živly.

 Na samém začátku je potřeba vidět naprostý nezájem určitých kruhů o otázku sociální. Tak dlouho nějaký problém přehlížíme, až se ho někdo chopí a zneužije ho. Nedá mi to, abych nevzpomněl báseň Miroslava Holuba, Pes v lomu. Pojednává o lidské nevšímavosti. Přikládám jednu z jejích slok:

„V Lobzích spadl pes do lomu a plakal.

Matky odjížděly s kočárky z parku naproti,

protože děti nemohou spát,

když pes pláče,

a jakýsi odulý penzista nadával na komunál,

psa nechají spadnout a pak ho nevytáhnou

a takhle řev už od rána."

 Psů je čím dál více…

Tato báseň je stále aktuální. Jenom těch psů nám nějak přibylo. Na jednu stranu se dokážeme dojmout nad nějakým srdcervoucím příběhem, který nám naservíruje TV Nova, že i někomu těžce nemocnému, handicapovanému či v existenční nouzi pomůžeme. Cítíme se pak zřejmě báječně – a neuvědomujeme si, že se jedná o almužnu pro vybrané, zatímco zástup bezejmenných bude dál na mizině.

 Nejsou nám přibližovány osudy různých lidí, kteří se dobrovolně ocitli na ulici, které semlel exekutorský systém či kteří spáchali sebevraždu, protože přišli o to jediné, co pro ně mělo v životě smysl – o práci. Jedno mají tito lidé společné. Cítí, že za nimi nikdo nestojí, že se jich nikdo nezastane, i když jim půjde o samu existenci.
 Zkusme si jeden takový příběh nastínit. Představme si ženu kolem padesáti let. Ženu osamělou, která nikdy nezaložila rodinu – a pouze pečovala o své staré rodiče. Říkejme jí paní Bunová – přestože nikdy nebyla vdaná.
 Tato žena nemá, na koho se obrátit, když se ocitne v nouzi. Ač řadu let vykonává svědomitě a pečlivě své zaměstnání, najednou je označena jako nepotřebná. Její nadřízená, která nad ní léta drží ochrannou ruku, je odvolána. Aniž se dopustila nějakého pochybení. Skoro by se dalo říci – že je to trest za věrnost.

 Tento krok nese paní Bunová těžce. Hromadí se v ní pocit nejistoty, strach – a pochopitelně i agrese. Její kolegové se jí spíš bojí, zvláště, když občas vybuchne. Není nikdo, kdo by ji dokázal podepřít.
 Nakonec se osud něšťastné paní Bunové uzavře sebevraždou na pracovišti.
 Nejhorší na tom je, že vše běží dál v zajetých kolejích. Druhý den vypadá zcela obyčejně. Jakoby se nic nestalo. Žádná připomínka tragické události. Žádné květiny, žádné svíčky. Ani zmínka v médiích. Nikdo se nemůže nad osudem paní Bunové pohnout, neboť s ním ani není seznámen.

 Spadlý květináč možná vyvolá větší rozruch než odchod paní Bunové ze světa.
 Z tohoto by nás mělo mrazit. Že lidská bytost je zametena jako odpad. Že nás nezajímá. Že se svými kočárky jezdíme kolem lomů, kde zbití a zranění psi dodělávají, bez nejmenší vůle se jimi zabývat.
 Nejsme ochotni se za někoho postavit. Dát za něho ruku do ohně a hlavu na špalek.
 

Atomizovaná společnost a její hodnoty

Stáváme se tak společností rozloženou, společností atomizovanou. Taková nebude pro systém nikdy znamenat větší ohrožení. Protože není schopna se sjednotit – a hájit své zájmy.

 Ještě nás tak pobouří, když někdo střelí lva v plné síle. Protože nás štve, že byl zmařen život někoho pěkného, silného, život celebrity.

 Je-li někde mladíky ubit bezdomovec, jehož si spojíme tak leda s nepříjemným zápachem a puncem prohry, nepíšeme si hrdě cedulky s nápisem Je suis… Vždyť ani neznáme jméno.
 Osobně si myslím, že máme na existenci nárok jedině v případě, když umíme chránit své slabé. Už proto chci věnovat pár řádků všem těm paním bunovým a panům bunům s tím, že: Je suis Bun, Ich bin Bun, I am Bun atp…      

Některé cesty
neznačené
protahují parapety blíž slunci
aby se od betonu odrážel škleb
osamělosti

 Vyhublá postava
s taštičkou kolem krku
nedůvěra dávkovaná do několika tablet denně

Přes růžový nevkus málokdo viděl
barvy člověka
a jak kvetly
když barokní hudba zněla z jejích očí

Až nakonec černá
rozrazila panty

a krok...

 Bez jediné růže
rozplakala trny