I.

Rok píší šestapadesátý,
já, Francois Villon, student, fér,
svobodný, ač uzdou spjatý,
směřuji k cíli, nemám směr.
Přec připadl jsem na záměr,
jak moudrý Vegetius děl,
zpočátku sepsat na závěr,
o čem jsem snil, a pro co bděl.


 II.

 V prosincovém čase snovém,
dí o bohu se, čert to sper:
vlk se těžko smíří s novem,
ten teplo má, ten zimu ker.
Chceš-li, tak se bídou žer,
toužím nahmatat vlastní tep,
na pohodlí si zvyknu děr,
srdce mít nechci samý střep.


 III.

Vždyť jsem obětí obrazu,
co nemůže být nikdy stár,
ohněm spálen i od mrazu,
bažil jsem dát jí mír i svár.
Chlad stejně ničí mne jak žár,
nežádám pomstu od citu,
co nechci, je danajský dar,
láska trpného soucitu.


 IV.

 Myslil jsem si, že pro mne vře,
když mne už sevřel její spár,
můj pád mi oči otevře,
jsem spjat se zemí z mlžných par.
Ve zhoubě spatřoval jem zdar,
sebou jat, sebou připoután,
seberu si svejch švestek pár,
zde otrok jsem, však jinde pán.

 V.

 Jí cele jsem byl uchvácen,
proradná a tvrdá byla,
jí byl jsem málem utracen,
bohudík chuť žít mi zbyla.
Div mne na kříž nepřibila,
mně nezbývá, než unikat
té, co nic mi neslíbila,
však byla zkrátka unikát.


 VI.

 K odvrácení hrozby stačí
zavelet rychle k odchodu.
Adieu! Už čas mne tlačí,
mám do Angers se k pochodu.
Furt lepší, než jít do schodů,
z nichž vás někdo dolů skopne,
jsem mučedníkem rozchodu,
nenávidím všehoschopné.


 VII.

 Že zmizím, zní mi neblaze,
krutá je, až mne to mrzí,
je zpupná ve své převaze,
smál jsem se a býval drzý.
Jinému se stala tvrzí,
Bude jak ryba nasuchu,
zotavím se, Pane, brzy,
mně stačí pobyt na vzduchu.


 VIII.

 Když tedy poroučet se mám,
vrátím-li se, nemám páru,
vím, chybami že přetékám,
nejsem ďábel v pekla žáru.
Potáhnu si svoji káru,
ctnost skrývám, pyšný na neřest,
odkazuji sbírku darů,
ač mlád jsem, tady závěť jest.


 IX.

 Ve jménu Otce, zejména,
Syna a Ducha Svatého,
Matky, je blahoslavená,
ta nezahubí ničeho.
Dám Bohu jméno milého
Guillauma: on se Villon zve,
ctnost nepochopím bez něho;
Dále pak stan a lůžko své.


IX. (alternativní)

 Ve jménu Otce, zejména,
Syna, Ducha - svaté blaží,
Matky - je blahoslavená,
nehubí, a neuráží.
Dávám jméno, které váži
k muži, který se Villon zve,
Guillauma si každý váží;
Dále pak stan a lůžko své.


 X.

Toužím té dát, co mi dala,
na frak, přitom na vybranou,
pojdu, ztvrdnu jako skála,
je mi výstrahou i hranou.
Jsem jen myší vyoranou,
do pekla hnal mne po ní hlad.
Pane, ať je pod ochranou,
co dal jsem jí, to dal jsem rád.


 XI.

 Rovněž ať Marchant získá cos,
jsem zavázán mu hluboce,
meč doplňuje dobrý nos,
neobohatí Vánoce.
Byl do dražby dán, po roce
Le Cornu je plátce vzorný.
Meč nezrezaví ve stoce,
kupec není nepozorný.


 XII.

 Rovněž v mé závěti je grand,
Svatý Amant a muž hříšný;
Blaru tak získá diamant,
jehož pán jsem bezostyšný.
Dlužím za něj, nejsem pyšný,
odkázat chci ducha vzpoury,
církev halí neprodyšný
šat – jinak má tělo coury.


 XIII.

 Robertu Vallée, tak se zve,
u soudu mu místo patří,
z hlubokých dolin kdo se štve,
na ty pod sebou on patří.
Šosák s málokým se bratří,
rád dám mu svoje kalhoty.
V nich pak rovnou vydá za tři,
své milé Jeanne, prost nahoty.


 XIV.

 Milá holý nemá zadek.
Je možná náplast na ten fakt,
že Duch Svatý pustil smrádek,
stejný je cítit z jeho akt.
Rozumu chybí s mozkem pakt,
krušný obsah memoárů,
svůj odkáži mu skvělý takt,
na ostatní dává škváru.


 XV.

 Chci mu dát i cosi hmotné,
Robertovi, jak jsem pravil.
(Pane, víš, že doma zkrotne!)
To, co zkazil, těžko spravil.
Slušně bych ho nepozdravil,
drazí, svršky vemte dražší,
na Saint-Jacques by čas pak trávil,
stejně mu v té boudě straší.


 XVI.

 Pamatuji ve své závěti,
rukavicemi a kápí,
na přítele mezi havětí,
Cardona, ač jiné trápí.
Ať si husu někde lapí,
kapouna sní na nešpory,
ze žrádla se nepochlapí,
odkážu mu dva své spory.


 XVII.

 Rovněž de Montignymu dám
tři vlastní psy, co pes, to kus.
A Jeana Raguiera, znám,
obdařím částkou, co má vkus.
Sto franků! Rozhazovat zkus!
Vždyť vím, jak s nuzotou se rvát,
týt z druhých stojí za pokus,
uškodí zas moc dotírat.


 XVIII.

 Ať de Grigny, beze sviní,
velmož je - v Nijonu má stráž,
míň psů než já mít nemíní,
má o šest víc jich, pro kuráž.
Bicêtre, zámek, žádná pláž,
Moutonniera ať hostí,
krutost mu přijde o to dráž,
týrá druhé bez lítosti.


 XIX.

 Du Guetovi, rytíři,
ti jako on holt neskápli,
zván „Helmou“, moc se nepýří,
však na mně stráže nekáply,
tak proto, že mě nelaply,
odkáži lup jim z mladých let,
lucernu, cestou ke kapli
svítí, když kráčí na výlet.



 XX.

 Jacqu R. nechám v jedné z děr,
u Borové šišky z polen,
dost mastný účet za večer,
mastí si pysk, vínem zkropen.
Nechci, aby v něm byl topen,
mnicha bolí hlava z rána,
se ženskejma řádí, dauphin,
celibát je pro něj rána.


 XXI.

 Rovněž dávám pro tento den,
Mautaintovi, když chrání klér
a Bassanierovi, sten.
Jim zločinec je lucifer,
ryby oddělí od jiker.
Fournierovi dám v mele,
čepec a boty, na výběr,
na rozdíl od těch, které smele.


 XXII.

 Rovněž Trouvé ve svém rouše,
Dostane to, po čem pátrá,
řezník, neublíží mouše,
lačný masa, po něm šmátrá.
S krávou vůl ten klidně chátrá,
ji škrtit bere za vrchol,
na pranýř ho vede chátra,
žít v chomoutu má za úkol.


 XXIII.

 Rovněž pan Marchant, velký pán,
co bastardem je akorát,
získá ode mne slámy lán,
tři otepi, to na pořád.
Dozorce chce se také hřát
a rád se z práce ulije,
kdo bordel ctí tak jako řád,
si sotva dýško ulije.



 XXIV.

 Ruce nezůstanou holé,
Loup a Cholet jsou pěknej pár,
dám jim kachnu, navrch hole,
ať má co třímat chtivý spár.
Pak noční pych bude mít zdar,
sousto své mohou zapíjet,
dám plášť jim na několik jar,
budou se moci zabíjet.

XXV.
 
 Rovněž nechám plášť, co skryje,
třem sirotám, kus Fortuny,
osud je někdy magorie,
hlad,bída, žádné koruny.
Jak stromů svěží koruny,
se mají k světu, i když čert ví,
(jaký můj přítel potulný
ošatí ty malé červy).


 XXVI.

 Přednostně Laurens, otrhán,
Gossouin a Marceau, drží basu,
rodiče sirot vzal si Pán,
svět prostě není bez chuďasů.
Někdo holt má prázdnou kasu,
a z druhých také netyje.
Mám strach, že nemám mnoho času,
čas odporná je bestie.


 XXVII.

 Rovněž svůj titul za výkon,
v letech na universitě,
kde studoval jsem bez ikon,
se bude hodit znamenitě,
kněžátkům, co hážou sítě
a tupými jsou poleny.
Ať si žijí jako v žitě,
dál nešíří své ozvěny.


 XXVIII.

 Cotinovi, zkurvysynu
a de Vitrymu, je chytrý,
kněží, trpí na latinu,
pějí, pijí vína litry;
Chlubit nemohou se nitry;
Těm zanechávám budoár,
zvaný U Biskupské mitry,
dům nemá střechu ani tvar.


 XXIX.

 Těm dvěma, jsou jak hnízdo vos,
je s nimi kříž, když vyjdou ven,
dávám kříž, ve hře na kokos,
biliár nezná zvučných jmen.
Ať Seinou denně je pár křtěn,
ptáčkům dole z voliéry
dám zrcátko a krásný sen,
bachařku štvou všemi směry.


 XXX.

 Rovněž, ať jí není líto,
štětiny jí dodám sviní,
nemocnici, nestojí to,
obvazy jsou na dně skříní.
S nuzáky se nezašpiní,
těm nestaví se rotundy,
prašiví jsou, také líní,
bez děvek, fraku, bez rundy.


 XXXI.

 Rovněž můj holič získá šperk
a svoji sbírku veteše
rozmnoží o můj vlas jak štěrk;
vždyť vši už aspoň nečeše
a švec si vezme k útěše
boty a vetešník můj fez,
prodá ho i těm bez pleše,
bližního svého prodá kněz.


 XXXI. (alternativní)

 Rovněž můj holič ať svůj sběr
rozmnoží o veš, co ho štve,
své vlasy mu dám na úvěr;
Švec ať zalátá podešve,
šaty vetešníku nechám své,
ten výřečnost má jako kněz,
svatého prodá bez rakve,
relikvií zve starý dřez.


 XXXII.

 Rovněž, když už tak rozjímám,
bekyně, ctnostné jedině,
žebravé řády, co je znám
a co jsou ve všem nevinně,
vykoupají se ve víně
peníze berou ze všech stran.
Ženské tam kynou nečinně,
když nekynou, jim kyne pán.


 XXXIII.

 Rovněž nechám, jak dobrej fór,
Jeanu de la Garde svoje karty,
štít „Zlatý pekáč“, vzal ho mor,
a palici, víc bolí nárty.
Slídil, co mi dýchá na rty,
má nos i uši zarudlé,
cíle tyčí, kde mám starty,
mne neutáhne na nudle.


 XXXIV.

 Rovněž Mirbeufovi, je jak lev
i Louvierovi, ten jak štír,
dám po skořápce, přidám plev,
a prošlé mince, bez satir.
Ať Rousseville má za kvartýr
tu truhlu, kde už nezní ston,
konec je běd i avantýr,
ať měl jsi hlad či milión.


 XXXV.

 Konečně v psaní uondán,
večer je vlažný, nikde shon,
satanu nejsem zaprodán,
sepsal jsem závěť pro svůj skon.
Ze Sorbonny devět bije zvon,
jen Anděl Páně bude bdít;
rozechvívá mne zvučný tón,
při modlitbě se budu rdít.


 XXXVI.

Hotovo, duch je přitroublý,
mysl opilá, jak láskou pár,
snad břicho se mi zaoblí;
jsem otlučen jak zdivo far.
Má paměť, to je skvělý dar,
už nejsem spratek, co se bál,
vím, kde je naděje, kde je zmar,
královský šašek, když ne král.


 XXXVII.

 Kde je etika, kde krásy div,
kde bublá cit, kde vzniká plán,
co zdivo je, co přelud zdiv,
kdo je učený, kdo vypatlán,
stačí chybička a chyb je lán,
smích vážnost je, lež pravda nová;
I skleslost lze mít za elán,
Aristoteles volil slova


 XXXVIII.

 Už je dobře, už zas je hej,
funguje mi fantazie,
a ty, Pane, zas prosím dej,
ať můj rozum vzkvétá, žije,
v nitru žhnula anarchie;
Jedno, zda byl jsem premiant,
srdce znovu pro cit bije,
můj rozum shání proviant.

XXXIX.

 Když skončila slabost hloupá

a já zas brko v ruce měl,

mysl na slova je skoupá;

Záměr psát závěť potemněl

a hasnoucí knot svíce čněl;

To byl tedy konec rýmů.

Ne, že bych tolik znetečněl,

jen jsem nechtěl chytit rýmu.

 XL.

 Co psal jsem, to se mělo stát,

jméno Villon asi přežije,

přečká válku i zpupný stát,

příjmy i jeho režie,

hrdiny přečká, bestie,

přečká hrady, malé krámy,

ve vůli si kdos vypije,

že je sok, že je můj známý.

 (psáno v roce 2006)