DomuDomů KontaktKontakt
Slovo k překladu Malého testamentu


 Od chvíle, kdy jsem si přečetl poprvé překlady Villonovy tvorby a kdy jsem četl jeho životopis v podání J. Loukotkové, jsem věděl, že mne jeho dílo bude přitahovat.

 Jeho verše plynou přirozeně, cítím jejich hudbu, jejich výsměch, jejich skrytý žal, jejich zjevnou nepoddajnost. Je v nich vážně míněná kritika společnosti i lehce výsměšná ironie, jsou v nich obsaženy spontanní hravost i neodbytný řád, kde všechno do sebe zapadá. Rytmus se opakuje, ale každá sloka má vždy něco nového a překvapivého.

 Je to překladatelská výzva. Zatím předkládám překlad Villonova Malého testamentu. Pojal jsem ho po svém, tak, jak jsem to cítil. Knižní výrazy kontrastují se slangovými, archaické výrazy s novodobými, pracuji s protiklady, abych něco zvýraznil, podtrhl. Konce veršů tvoří občas hononyma. Dílo je proloženo také vnitřními rýmy.

 

 Už teď jsem přesvědčen, že se k Villonovu dílu budu opět vracet, za těch několik let tvorby toho stihl napsat požehnaně.

 Vím, že se mne jednou na škole dotklo, když v jednom referátu na gymnáziu byl Villon podán sice i jako básník, ale vlastně hlavně zloděj a vrah. Přišlo mi to hodně povrchní, chtěl jsem vědět více.

 Kdo byl Francois Villon? Chlapec, jehož vychoval otčím jako vlastního. Student teologie, který si vytvořil svůj vlastní světonázor, jenž žil v době po skončení stoleté války, svůj Malý testament psal tři roky po pádu Byzantské říše a vynalezení knihtisku. Žil v době, kdy Evropa měla za sebou husitské hnutí, vnímal společenské rozpory. Když jsem si tak představoval, jak by asi popsal dění kolem sebe, sepsal jsem vlastní báseň neskromně nazvanou „Balada o světě očima Villona“. Nejedná se o villonovskou baladu (co do formy), zda to má Villonova ducha, ponechávám na čtenáři.

 

 Balada o světě očima Villona:

 

 Stoletá válka pominula,

dva válčili – až pak skápli oba,

z mocných zůstala přes noc „nula“,

dravce nového se hlásí doba.

 

 Kde bují mor - tam doutná zloba,

jedinec prý se „hlavním“ stane,

pche - mocný sám rád zrno zobá,

ráj, víra, svoboda - pro vybrané.

 

 Ostatních příbytky zadupané,

věčným jsou mementem pekla brány,

z popela nepřátel zášť jen vane,

kdo napadán sám je, dává rány.

 

 Falešné stopy jsou obstarány,

hlavně když strach se záští vzplane,

zločin ukrutný jen zostří hrany,

ráj, víra, svoboda - pro vybrané.

 

 Na dveře násilí zotvírané

nebuší fanatik - jsou dokořán,

snahy o sblížení potírané

jen dotváří mocných zhoubný plán.

 

 Z mocných soupeřů je posléz klan,

jehož nesvrhne tak něco, pane,

dav bědných je silně rozeklán,

ráj, víra, svoboda - pro vybrané.

 

 Kdo ve válce zavčas neustane,

s údivem zjistí, že vše ztratil,

krev na rukou, hrdlo vychlastané,

svinstvem je vše - co druhým zhatil.

 

Kdo prachy chce - ten války platil,

moc chce - chce hovádko vydeptané,

cíl se se svinstvy nevytratil,

ráj, víra, svoboda - pro vybrané.

 

 Zároveň to byl člověk, který cítil, že má na víc, než být drobným úředníkem či církevním hodnostářem. Něco ho hnalo, aby nebyl spokojen, aby se bouřil, aby nikde nezakotvil. Zamiloval se, ale svou lásku nenaplnil, neměl ani postavení ani „ženu svého srdce“, použiju-li tento obrat „červené knihovny“. Jak si mohl připadat, jsem se pokusil shrnout v další své básni, v „Baladě o mladém Villonovi“.

 

Balada o mladém Villonovi:

 

 „Když přes dvacet mi bylo let,

nějak jsem si uvědomil,

u nohou zkrátka nemám svět,

a „správné“ je možná omyl.

 

 Svět mě pěknou sprchou omyl,

v práci jsem „nikdo“, šedá myš,

lásky šíp se v srdci zlomil,

co sdělit chci – to pojme skrýš…

 

 Už říkal jsem si - uvidíš,

chce to mít, kdo s tebou splyne,

svou rozháranost nějak ztiš,

vášeň zříš, co nezahyne…

 

 Která cíl svůj provždy mine,

ať s jiným zná se klidně blíž,

mým životem se však vine,

co sdělit chci – to pojme skrýš…

 

 Z jeptišek první byla spíš,

poslední byla z kurtyzán,

ji chránit chci - s ní nésti kříž,

jistý tak - zmatkem uhryzán.

 

 Jsem rebel - přesto ulízán,

nechci ranit - ji drásám již,

než výt jí u vrat - jsem svůj pán,

co sdělit chci, to pojme skrýš.

 

 Nejsem na city, na fetyš,

nestavím chrám, abych bořil,

z autorit strhnu úcty plyš,

jazyk můj se nepokořil.

 

Jako srab já v tmu se nořil,

víno lít bál se v čistou číš“,

mlčením svým muka stvořil,

co sdělit chtěl, to pojme skrýš.

 

 Poté, co patrně v sebeobraně zabil soka, se dostává na zcestí, stává se pomalu členem zločinecké organizace té doby, „Ulitiy“. Je vnímavý, bouří se proti společenskému řádu i svému osudu. Na toto jeho životní období jsem složil báseň „Balada o Villonovi na šikmé ploše“.

 

Balada o Villonovi na šikmé ploše:

 

 „Jsem vrah, jsem zloděj, vyvrhel,

zabil a kradl, zbídačen,

úspěch měl pro mne zádrhel,

sok mrtvý - trezor vypáčen.

 

 Byl jsem snad ke zdi přitlačen?

Snad ano - ani nevím, jak,

cíl myslil jsem, mám vyznačen,

co je mít rád, jsem poznal však.

 

 Jsem sukničkář, a přesto tak

jedinou mám před očima,

pro ni jsem čekal na soumrak,

nepoznal jsem, zda si všímá

 

 Kdy celý žhnu - i kdy zima,

mne zapálí jak kněží brak,

znala cit, co ve mně dřímá,

co je mít rád, jsem poznal však.

 

 Na kasu šel jsem pro šperhák,

nitro své otevřít se bál,

jsem záludný jak pašerák,

jen o ni jednu jsem však stál.

 

 Sen, má mne ráda, se mi zdál,

jí zeptat se, jsem bál se pak,

zda jsem jí fuk, či půjdem´ dál,

co je mít rád, jsem poznal však.

 

 Mít naději - je někdy tlak,

tento tlak se stává můrou,

co za světlem letí jak pták,

než se ve tmě stane stvůrou.

 

 V koncích jsem se svojí tůrou,

jsem štvanec, nejsem vlkodlak,

ji chci chránit - scvrklou kůrou“,

co je mít rád, on poznal však.

 

Není známo Villonovo datum úmrtí. Zanechal po sobě dílo a zmizel. Kdyby to byl doktor Faust, asi by se řeklo, že ho vzal ďas. Jeho životní odkaz jsem se pokusil shrnout v básních „Zpověď ztraceného Villona“ a v „Baladě o vzdoru“.

 

Zpověď ztraceného Villona:

 

 „Ač nejsem princ, vše směl jsem mít,

vzdělání, krásku, bohatství,

slávou se nechtěl překrmit,

nechtěl jem ctěn být v opatství.

 

 Chtěl jsem se trhnout od pastvy,

nechtěl lesk jen cingrlátka,

chtěl jsem poznat, v čem láska tkví,

chtěl jsem zlato bez pozlátka.

 

 Chtěl jsem trpět – tam jít zkrátka,

kde nemám strach z neúspěchu,

šosák, pro nějž cíl je zlatka,

mocných přízeň ku prospěchu.

 

 Nechtěl jsem tlít beze spěchu,

lahví být, z níž trčí zátka,

jednu zem znát - jednu střechu,

chtěl jsem zlato bez pozlátka.

 

 Na telata - na holátka

vždy pohlížel jsem s lítostí,

zvyknou si, že budou jatka,

chtěl jsem být bystrou bytostí.

 Snad nevynikám hbitostí,

nestačí mi nápň sladká

být u koryta k sytosti,

chtěl jsem zlato bez pozlátka.

 

 Snad že pouť má bude hladká,

lekl jsem se víc, než pádu.

Netoužil jsem punc mít spratka,

v Ulitě jsem v hnízdě hadů.

 

Nelze žíti bez dohadů,

logika je na mne krátká,

na nicotnost důraz kladu“,

chtěl mít zlato bez pozlátka.

 

Balada o vzdoru:

 

 Lež do pravdy balí jak drek,

církev nasadí psí hlavu

tomu, kdo není pštros, ne šnek,

kdo chce víc než vlastní slávu.

Říká si tak o šatlavu

či aspoň se dost zostouzí,

je svázán víc jak motouzy.

Propagandy pak děsný vlek

proti všem rekům popouzí.

I já myslil, že chci být rek.

 

 Pravda má hodně divnejch štrek,

občas zajde na otravu,

všude je mnoho krve řek,

které vysmějí se právu.

Nevinný jde na popravu,

jeho mínus, že se vzpouzí,

soucit ničí neprobouzí.

Na nic už jsou mu hněv a brek.

Poznal jsem již také nouzi.

I já myslil, že chci být rek.

 

 Jeden má kulku, druhý šek,

jeden rov má, na něm trávu,

druhý pak hrabe, žádný vděk

nevyslouží si snad davů.

Jde mi víc, než o potravu,

pro ni však i červi jdou si,

na ni dravci zub si brousí,

slyšíš už z dáli jejich skřek,

ne nářek těch, které rdousí.

I já myslil, že chci být rek.

 

 Smuteční se hosté trousí,

nic dobrého neutrousí.

Každý je sám i bez válek.

Mocní zapráskají vousy.

I já myslil, že chci být rek.

 

 O jeho smrti se nic neví, jeho závěť však žije dodnes a nemám obavy, že by v budoucnu někam zapadla. Je na překladatelích, které nemůže nechat chladnými, aby se s ní poprali. Na závěr přidávám ještě překlady dvou balad, které jsou podle mne pro Villona charakteristické.

Jednak jeho soutěžní příspěvek (Baladu ze soutěže), který mu na čas zajistil v těžkých dobách azyl a pak (ve dvou různých provedeních) „Baladu zamířenou proti nepřátelům Francie“, kde dává Villon najevo, že mu jeho rodná zem ukradená není.

 

BALADA, KTEROU VILLON NAPSAL LÉTA PÁNĚ 1458 NA NÁMĚT, JEJŽ U SVÉHO DVORA V BLOIS URČIL VÉVODA ORLEÁNSKÝ:

 

Ač u zdroje, jak Job jen strádám,

ohněm spalován – přec mám omrzliny,

kde domov mám, se jak lupič vkrádám,

čím víc ukojen, mně víc tečou sliny,

oděn jak markýz, splácán z prachu, hlíny,

smutný směji se, světlem je kraj mi stinný,

blahobyt jiných je mi svět nehostinný,

co jiné uzdraví – mně bolest dá a stud,

ač energii mám, mám sílu třtiny,

všemi zlákáván – každým zavrhnut.

 

 Mně pravdou je, co jiným blud,

kde každý trefí, se ztrácím, vinný,

kde každý jasno má, mne mate pud,

když patřím k vítězům, tak ztrácí jiný.

V pevných zdech já vidím rozvaliny,

bojím se pádu – jsem na dně činný,

jak pán si připadám, když mne mrská prut.

Mám všeho dostatek, čekám na mršiny,

všemi zlákáván – každým zavrhnut.

 

 Jiný ráj vidí, kde já prachu sud,

čím víc k cíli jdu, tím víc jsem líný,

pravda lží mi je, žehrám na osud,

kdo mne pomoct chce, mne hubí splíny.

Hebkost drásá mne, lákán na bodliny,

kdo má mne rád, zná nevděk dřiny.

Ráj zřím bez krásy, peklo bez oblud.

Komu jsem lhostejný, pozvu do rodiny,

všemi zlákáván – každým zavrhnut.

 

 Kdokoli slyší mne – po krále od spodiny,

ví, že znám vše – ne prkotiny,

jsem zaujatý – na názor chud.

Po čem toužím? Poznat domoviny,

všemi zlákáván, každým zavrhnut.

 

 

Balada zamířená proti nepřátelům Francie:

 

Čelí netvoru, jenž oheň metá,

jak Jáson, když dobyl rovno, kór;

Na sedm let bestií být je mu meta

jak Nabuchodonozorovi, jemu na úkor;

Válkou sžírán je, ať trpí, sketa,

jak Trója pro Helenu, která vzkvétá,

či jak Tantalovi mu cíl se vzdálí,

jak Proserpinu ho z pekel nevydali;

Ať jako Job zná muka světa;

Či jak Daidalovi sen mu spálí,

kdo mé Francii pikle splétá!

 

 Ať třetinu v rybníce pěje léta,

s hlavou pod vodou, jak bukač, tvor;

ať z područí Turka se nevyplétá,

ať jak býk zajde na svůj vzdor;

Třicet let jak Magdalény hořká věta,

bez vlny či lnu, ať je s ním veta;

Ať jak Narcise ho voda halí,

za vlasy jak Absolón visí v dáli,

či jak Juda, rozedrán, pozná ghetta;

Ať Šimonu, mágu, zrak smrt kalí,

kdo mé Francii pikle splétá!

 

 S časy Oktaviána se střetá:

s pokladem v žaludku bez práva na otvor;

Ať semlet je ten přelud skřeta

mlýnem, v němž Viktor zažil mor;

Ať v hlubině už si nezalétá,

jak ve velrybě Jonáše silueta;

ať bez jasu Phoeba v tmách se válí,

prost Junina bohatství, Venuše slasti vzdá-li,

pole Martova má za prokletá,

jak Sardanapalovi se stalo, králi,

kdo mé Francii pikle splétá!

 

 U Eola kníže nezahálí,

Glaukovi dát ho nezdráhali;

Ať bez klidu v duši je jako treta,

ať muka mu připravit neváhali,

kdo mé Francii pikle splétá!

Balada zamířená proti nepřátelům Francie (alternativní):

 

Ať plamen netvora zří, jeho chřtán,

jak Jáson, když dobyl rovno, kór;

ať po sedm let je rozleptán

jak Nabuchodonozor, to není fór;

Válkou sžírán je, ať má jen spor,

jak Trója rozmáčknutá jako škvor,

či jak Tantalovi se cíl mu vzdálí,

jak Proserpinu ho z pekel nevydali;

Ať jako Job zná muka ran;

Či jak Daidalovi sen mu spálí,

kdo Francii ničí ze všech stran!

 

 Třetinu léta je v rybníku ponechán,

s hlavou pod vodou, jak bukač, tvor;

ať jak rab pozná, kdo je pán,

ať jak býk zajde na svůj vzdor;

Třicet let mu Magdaléna budiž vzor,

beze lnu nevylézá z nor;

Jak Narcis doplatí na ponor,

za vlasy jak Absolón visí v dáli,

jak Juda ať pojde rozedrán;

Ať Šimonu, mágu, zrak smrt kalí,

kdo Francii ničí ze všech stran!

 

 Oktaviána časy ať je zván:

s pokladem v žaludku bez práva na otvor;

Ať semlet je závisti tchán

mlýnem, v němž Viktor zažil mor;

Hlubina pozří jeho vor,

jak Jonáš myslí na odpor;

ať bez jasu Phoeba v tmách se válí,

prost Junina bohatství, Venuše slasti vzdá-li,

je Marsem hnán na pole, bídný kmán,

jak Sardanapalovi se stalo, králi,

kdo Francii ničí ze všech stran!

 

 Ať je poddaný Eola, choutky má-li

a na Glaukově panství snad ho sťali;

Ať bez klidu v duši buší do všech bran,

ať muka mu připravit neváhali,

kdo Francii ničí ze všech stran!