DomuDomů KontaktKontakt
Prstoklady duše

 

I.

O hledání

Též bych rád znal oči tváře,
které, jedny z milionů,
zaplanou - a jejich záře
oslní mne - na sto honů...
Oči, v nichž snad neutonu,
v nichž hloubka nezměrná je snad,
hledám akord, souzvuk tónů,
souzvuk dvou duší akorát...

Cesty ticha doprovází hřmot,
červánky halí se do setmění,
dešťové kapky mrakům čtou z not,
jen klapot bot tep času mění...

Na nebi hvězdy naději sní,
oknem se vánek s nimi střetá
a jedna čeká, kdo bude s ní
navíjeti nitě světa...

Co napsat do těch pár řádků,
že snad hledám kamarádku
a časem snad něco více?
Že hledám a nenacházím,
že vím přesně, co mi schází,
že to zkouším... dotřetice?

II.

Hledáš

Skládáš jak puzzle
střepy svého snění,
rozbesnění andělé ti troubí doposud,
jaký jen hajzl
smázl řádky v čtení
knihy, jež ti změní snad už pohled na osud…

Skládáš si dílky,
kradeš sobě chvilky,
tu nebe objevíš,
tam kus země chybí,
nevíš, proč se líbí
ti zrovna šedá šmouha,
z níž na sto honů čouhá
mrtvý horizont…

Skládáš jak puzzle
život, který vázl
na mnoha předpokladech a mnoha otázkách…
Možná chceš vědět,
zda už složíš v sedě
alespoň to jedno slovo, jež tě polaská…

III.

Dvojice

Nerozlučná, stěží dělitelná,
tiše hlučná, ocelově skelná,
láska, nenávist,
cit a jeho rozum,
z fíkovníku list
halí nahou pózu,
dobro šité zlem,
zlo vroubené dobrem,
nevidíš ten lem,
nevidíš ho, ovšem…

Meč a bezbranné
ruce, v tváři něha,
větřík zavane,
vichřice hned šlehá,
láska se záští,
kletba s odpuštěním,
co jseš, nekaž tím,
co tebou snad není…

Ničit, budovat,
věřit, nemít víru,
vesmír – budova
z hvězd a hvězdných virů,
srdce bez mozku
bezkrevnou je hmotou,
s citem termosku
chráníš těžkou botou,

kterou po ní v extázi dupáš…

IV.

Kdo jsem a kam patřím?

Vše otřáslo se,
vznikl vesmír,
čas i život,
z čeho? Neznám.
Snad ptám se, kdo jsem,
to se nesmí?
Slyším tklivou
píseň. Hvězdná
pole, která nad
hlavou září,
lze zorati
snad v myšlenkách…
V rounu z berana
luně lháři
sto opratí
nasadí v snách.
Lháři jsou čas, klam,
který stále
provází nás
od kolébky,
dále pak svět. Kam
patřím ale?
Proč mě má mást
pár švů lebky?
Lhářem je „já“, jež
je mi cizí,
v něž srostlý jsem
jak houba v strom.
Co dar, co krádež
je? Co sklízím
svým podpisem?
Nic bez pohrom…

V.

Povrch

Rifle, dech vonný, košile,
vzdělání, šarm, čerstvě oholen,
holka chce milovat zběsile,
pár slov a půjde do kolen.
Společné zájmy? Půjdou ven,
film, pití, hudba, krásný sen,
ona se culí rozmile,
figura štíhlá, a má vkus,
reklama je tu pro chvíle,
jak ideální sehnat kus…

Konzum je stále při síle,
nemyslit, chtít, co se šíří v plen,
chtít značku a ctít na míle
zdařilé slogany, krásy hlen,
obvyklé fráze, kouzlo stěn,
v nichž člověk je pak uvězněn,
i když je boří – nahnilé,
necítit, neznat, chtít jen plus,
na bonus čekat zavile,
jak ideální sehnat kus…

Chtít jenom zboží, bez cíle,
pak po čase přát nové jen,
bez ducha říkat, „debile“,
bez duše, „miláčku“, shánět gen.
Fotky modelů – mužů, žen
na stránkách – pohled unuděn,
druhý je vzduch, v much přesile
za libou vůní vězí trus
a tlampač lže pravdu o milé,
jak ideální sehnat kus…

Problémy jsou vždy nemilé,
než řešit je, jako na pile
se vezme jiná kláda – hnus,
víla přemýšlí o vile,
jak ideální sehnat kus…

VI.

Sním

Sním
a spánku se mi nedostává,
kdesi v mracích obzorů
vím,
že z hězd se duše stává,
plynoucí si v prostoru…

Sním
a tedy vím, že existuji,
když se mi to všechno zdá,
dým
v očích, jež v drahách plují
srdcí, dech svůj nerozdá…

Sním nahlas,
sním si potichu,
vím naráz,
sen je pohříchu
skutečný a přitom snový…

Sním city
a sním rozumem,
sním sytý,
sen v mém vzdoru snem
není – je to život nový…

Sním, to víš,
sním, tedy jsem…

VII.

Univerzální uklízečka

Všechno srovná,
všechno sladí,
usilovná,
boje svádí
marně s ní ti, kdo se brání…

Prachy v prachu
s iluzemi,
kýble strachu
v mokré zemi
osud k zblití drhne z dlaní…

Sklo i stříbro
plavou v dálce,
háže librou
u kavalce
srdce v sítích, zášť lze sklízet…

Uklízečka
všechno cídí
mizí tečka,
další z lidí,
však se řítí - je to krize…

VIII.

Uspávanka

Venku vločky poletují,
do stop v sněhu vklouzává
mráz, který až s ránem zují
cesty, kde vše roztává…

Venku vločky poletují,
venku mraky halí líc
hvězdám, které obětují
život, když jdou tvým snům vstříc…

Venku vločky poletují,
zimu krb hnal o dům dál,
venku sníh má hnízda v tůjích,
citu vůli rozum dal…

Venku vločky poletují,
vločky mírně zmatené,
v království snů nelitují,
i když jsou snad ztracené…

Venku vločky poletují,
jsou jak stádo oveček,
počítaš je, venku dují
vichry a čas odteče…

S vírou projdeš každou slují,
draky skolíš bez meče…

IX.

Včera večer v parku

Včera večer v tichém parku
díval jsem se na Polárku,
jak si plula oblohou…

Včera večer v tichém parku
plula hvězda, její bárku
sny mi nalézt pomohou…

Včera večer v tichém parku
Ctirad líbal svoji Šárku,
zrádnou, též však nebohou…

Včera večer v tichém parku
díval jsem se na Polárku,
začlo mě zábst od nohou…

X.

Vítr

Silou dechu nám všem bere dech
a zdi našich snů bortí,
polibkem strhne ze srdcí plech,
život všech střech se hroutí…

Silou smyslů otupí náš cit,
to když nám vlasy hladí,
nikdy moc lačný a nikdy syt,
svým žárem oči chladí…

Silou vůle může hory nést,
ve víře neklopýtá,
jediným gestem tě může smést,
i když tě neodmítá…

Silou proher žije ze všech sil
a nic nám nenalhává,
bez tváře – a přesto neděsí
vítr ty, kterým mává…

XI.

Vše vzkvétá…

Vše vzkvétá,
věta ta mi k uším
doléhá – a srdce buší,
všichni hluší slyší zprávy,
jak se slaví pokrok v zemích,
kde každý den padnou hlavy,
kde se žije bez zázemí…
Vše spěje,
kleješ, k lepším časům,
já vidím, že spíš ke všem ďasům,
hladový dav na pochodu,
krev, strach, nemoc, bezmoc, bída,
porobený pána hlídá,
co je v chodu, nikdo neví,
ten chce vládu, ten snad sleví,
zmar se zbytečností si hrají,
v ráji, v pekle, v očistci snad,
pád vizí? Lidé umírají,
ničí skvosty, sebe stínat
učili se po staletí,
zisk tam je, kde je nesvoboda,
kde je jedinec jak smetí,
kde tvá práva nese voda
kalná jako předsevzetí,
že už bez chyb se žít dá líp,
že ta generace dětí,
co se rodí, snad neschválí
vyvraždit se v zájmu koryt,
volit že budou vždy to lepší…
Všichni jsme součást jedné hory,
jsme tvory, jež sen ukonejší…

XII.

Začarovaný kruh


V očích pláč
a v srdci zmatek,
proč a zač
ji stále mate
dokola
jedno – to samé,
odolá,
přitom však láme
se v ní vše,
co očekává,
že by šel
pro ni, kdo spává
s ní tak rád
až na kraj světa,
žízeň, hlad
ve dvou třech větách
shrne…

Blízko je,
pak vše se vzdálí,
vykrojen
tak v srdci pálí,
tisíckrát
už konec nastal,
na příkrá
slova a na sta
prosebných
zpráv do mobilu,
pod břevny
snů bez omylů
připadá
tisíce vznětů,
výsada
těch, co svou metu
nikdy vzdát
snad nehodlají,
budou prát
se na pokraji,
zhroucení
a nových šancí,
ocení
je ztroskotanci,
jejichž zem
již voda vzala,
bez vize
z nich zima sálá,
ona však
se svých snů drží,
její zrak
se topí v stržích,
aby zas
byl nebi klenbou,
tma i jas
„over the rainbow“,
tedy v snách
ve světě duhy,
píseň zná
snad každý druhý,
probouzí
se k novým spánkům,
popouzí
i láká k mankům
v citech těch,
jež dají, berou
krev i dech
nezměrnou měrou,
bez světel
rozsvěcí vjemy,
nekvete
nic bez zázemí…

V bludišti
svých přesvědčení,
že příští
šance vše změní,
za jedním
se stále vrhá,
nevšední
cit jejich trhá,
bez síly
opustit ostrov,
zběsilý
žár jí dál ostrou
působí
bolest, co trvá,
útroby
žhnou, není prvá
láska ta,
však má být pravou,
na patách
laskaných travou
jeden šíp
Amorův ulpěl,
vůně lip
se nese tupě…

Začátky
už nechce prožít,
památky
se v srdci množí,
aspoň zná
už systém zkratek,
hřbety, dna,
jež tolikráte
zasáhly
jí do života,
zápach ryb,
vše s ní se motá,
zabloudí
ve známých stezkách,
zaloudí
už vyjít ze skal,
kde na ni
vše jenom padá…


Nebrání
se dát a žádat…

 

XIII.

Snění

Ze střepů přání
skládám mozaiku
a čáry v dlaních
zlatých Clondaiků
se mění v křivky,
v žíly bez krve,
pak obraz dívky
jedné teprve
do snů ožívá…

Z útržků tichých
vzdušných pohledů,
z kanálků míchy,
z arén v Toledu
se v prachu býci
ženou nejprve,
jak jen to říci,
ve snách teprve
srdce hořívá…

Z dvou nitek snění
šiju náladu,
minulost mění
v dávném Akkadu,
z oceli dřívka
doba vytesá
netvor a dívka,
zvláštní syntesa,
ne však ošklivá…

Z tří zrnek žití
sklízím na kříži
slzy a bití,
býti v Paříži,
tak mostům Seiny
šedi přimíchám,
s přeludem ženy
křičím do ticha,
had je v olivách…

A v mračnech snění,
vím – poblouznění
pravdou bolívá…

XIV.

Zimní etuda

Šál z vloček sněhu zimě padá
z hrdla, jímž noc prosvítá
pak bílý šat, co halil záda,
stržen, do tmy odlítá…

Šál z vloček sněhu zimě padá
tobě rovnou do očí,
tvé tělo zimou neprochládá,
tělo, jež noc zotročí…

Šál z vloček sněhu zimě padá
v tónech zimní etudy,
které pro ni ze stesku skládáš
v troskách staré apsidy…

Šál z vloček sněhu zimě padá
v hřmotu stovek perseidů,
kudy jít dál, tě nenapadá,
říkáš, propast nepřejdu…

Šál z vloček sněhu zvolna taje,
Adam s Evou vyhnaní
ze zahrad nebeského ráje
píšou svoje vyznání…

Šál z vloček sněhu roztál zcela
jak by nebyl nikdy tkán,
víš, když se k tobě obracela
čelem, měls mít talisman…

XV.

Kráska a ten druhý

On byl zvíře, ona kráska,
oba znali, co je láska,
na rtech sliz a sliny prskal,
ať už tmavá, nebo zrzka,
všechny poslaly ho k čertu,
mistr ód byl, vtipných žertů,
když jedl, tak se zapatlal,
však cítil mnohé tenhle král
mimiky a šermu slovem,
mladý stařec nad hřbitovem
jen o jedinou dívku stál…

Ona vzbudila v něm city,
dokud neznal je, byl sytý,
od té chvíle stál jen o ni,
pýchu vyhnal, hlavu sklonil,
nacházel v sobě to hezčí,
srdce žhnulo, hlava mezčí
zachvěla se pod akordy,
v těle bolest jak když kordy
proklají ho v obou směrech,
v jejích očích viděl fjordy,
tonul v nich, v těch velkých džberech…

Viděla, jak pro ni hoří,
slyšela, že takt s ní tvoří,
cítila, že v jeho žilách
pulsuje jen ona - žila
pro jiného, také řekla,
že je svá a hodně vzteklá,
ať si jinou k sobě hledá,
věděla, že to se nedá,
vidí ve stromech ji, v keřích,
jenom jí a v ni on věří,
sráží ji to – také zvedá…

Šikovností neoplývá,
jeho dech jí s pachem splývá,
rytíř je, však není princem,
po němž bláznila by více,
varuje ho, ať jde jinam,
on to zkouší, div že hlína
nad hlavou mu střechou není,
do pekla šel bez prodlení,
nepohasla, stále svítí,
chce jen ji – jen ji v svém žití,
ne, chce víc, ji víc si cení…


Chce ji vidět štastnou, stačí
mu to - smutek duše stlačí,
nechce jí být noční můrou,
miluje ji – na ponurou
náladu si neposteskne,
v očích se jí slza leskne,
je jí blízko, má ho ráda,
nějak cítí, jak moc strádá,
někdy čte v něm jako v knize,
stránky hltá, tiší žízeň,
knihu sklapne – on zas padá…

Brání se mu dávat šance,
vždyť pod pláštěm ztroskotance
tolik síly je a dobra,
že ho chce, že věří v obrat,
pak se vrátí zpátky na zem,
má co dát, však je to s kazem,
často splynou v jeden rytmus,
oba kašlou na narcismus,
ona hledá, nenachází,
on ji našel, ví, že schází
mu - hledá ji v sylogismu…


„Někdy přijde mi,
že nevyjádřím,
to, co cítím,
jen se řítím,
aspoň chvílemi,
aniž kam patřím,
do prostoru,
vím, že bych měla
být trochu schopná,
věrná tvorům
s lidskou duší,
kterým buší
snad srdce skvělá,
sdělit ta drobná
zachvění v mých snech,
v mém bdění,
víš, že není dne,
kdy v kmeni
stromu mé lásky
nepřibyde šrám.
Já na obrázky
v citech spoléhám…


Nejsi můj osud“…
„Tys´ osudem mým,
je to tak dosud,
víc to nezměním,
plul jsem i jinam,
brzy ztroskotal,
vždy v rozvalinách
potom života
viděl jen hvězdu,
jednu z miliard,
a bez protestů
hrál jak biliár
s vlastními cíli,
se svým úsilím,
vím, že se mýlím,
nejsem unylým,
vnímám tě všude,
stařec i student,
netvor - jsi mi vším…“

A tak žijí vedle sebe,
kotle z pekel, polštář z nebes,
déšť a slunce tvoří duhy…
Bez sebe se neobejdou,
k sobě ale nikdy nejdou,
jedno jsou – kráska, ten druhý…

XVI.

Kde je rek, musí být sketa

Kde je rek, musí být sketa,
kde láska, tam nenávist,
mozek máme na disketách,
jen v něm umět trochu číst…

Někdo má pár vteřin žití,
jiný život před sebou,
kde je ctnost, tam neřest cítit
na sto honů bývá. Brouk
v hlavě je a pokoj nedá,
na co kdo má vlastně vliv?
Někdo moudrý je až běda,
jiný vraždí pro pár piv…

Někdo rodí se jak mrzák
na duchu či na těle,
někdo vše, co může, zvrzá,
jiné vedou andělé…

Někdo talent má a vlohy,
jiný je jen kazisvět,
někdo lži dá delší nohy,
jiný sebe zabije,
než pod pravdou pálit stohy
v zájmu snů a karier,
někdo citově je strohý,
jiný skládá árie…

Někdo rodí se jak zrůda,
již nesmí mít nikdo rád,
která druhy podle udá,
která si chce s myší hrát…

Jiný punc má spasitele,
na co šáhne, úspěch má,
někteří jsou stavitelé,
jiní tvoří dilema…

Jiní zase boří tabu,
jež hájí, kdo věří v řád,
jedni žijí život rabů,
jiní krále, emira…

Někdo cestu vroubí krví,
jiný zase poznáním,
někdo všechno jenom mrví,
jiný si vše podmaní…

Nikdo neví snad, proč hájí
svoje „já“ – to proč čím je,
v pekle ráj a peklo v ráji
zatím v lásce ožije…

Každý snad je kouskem jedné
přesně dané entity,
není večer bez poledne,
není „já“, když není „ty“…

Možná, že nic nelze měnit,
vždyť i robot pozná cit,
každá snaha se však cení,
jak svou vlastní cestou jít…

Víra není o modlení,
na tom láska nestojí…

 

XVII.

Čas na změnu

Tisíckrát vyryto
do tetování zdí,
„nemyslím“ – bolí to?
Vždyť čas to zařídí…

Čas,
věčný buřič,
zároveň jde s dobou,
krást
oka kuří
smí – a třást se zlobou…

Den je prostopášník,
noc děvka laciná,
tahle dvojice zvláštní
rozsvěcí, zhasíná…

Déšť už stovky hesel
vymazal z paměti,
z mraků prach se snese
odkázán závětí…

Slyš, pět kruhů praská,
svoboda, také cit,
potom pravda, láska
a hlavně – právo žít…

Z pramene je stoka
z necudných návrhů,
z rozumu je lokaj
a žebrák, navrch hůl
bičuje mu záda,
místo rýh krve, mast,
čas se neovládá,
svá stáda zvládá mást…

Punčocháče noci
do půlky stažené
černé – v bílých bocích
noc ovci zažene…

Šedý, bez nápadu
den sčítá každý šrám,
ze vzestupů, pádů
své věrné nabírá…

Tisíckrát vyryto
do tetování zdí,
„nemyslím“ – bolí to?
Má odstup od lidí…
Ta stará oprýskaná zeď…

 

XVIII.

Obrození

Anglismy dnes jazyk sténá,
měkáč, apgrejd, levl, hepy,
pryč je nosočistoplna,
pojem přímo velkolepý…

Už tu nějak není půda
pro Vocilku, s nímž je švanda,
legrace – a ne ten dudák,
na němž všechno nějak plandá…

Škoda, pryč je doba máje,
a s ním i pozdních večerů,
hrozný lesůpán se kaje,
prý vzal si děsnou megeru…

Čeština už není pannou,
o niž se třeba v městě bát,
děvkou pěkně nadupanou
je – již pěstit je netřeba…

Co zná poloh, co zná čísel,
cizího nic není cizí
dračici, jež celá skví se
v obrazovkách televizí…

Jazyk svůj na Internetu
vyplazuje na každého,
vulgárně i plná vznětů,
decentně – a někdy s něhou…

Nekrčí se nikde v rohu,
nerdí se a neupejpá,
říká si, „když jednou mohu,
tak dle libosti si rejpám…“

Kdysi možná z mrtvých vstala,
nad hrobem snad kdysi stála,
dnes už není na přístrojích…

Vysměje se obrození,
krve je, jen mléka není,
jímž svá malá děcka kojí…

 

IXX.

Výročí

Smích trosek,
nablýskaný brek,
víš, kdo se
vzdal? Kdo proč měl vztek?
Z letadel
čteš v clonách kouře,
„neřáde,
i klid je bouře,
jejíž hrom
ti v uších blýská,
nevírou,
že sukně blízká
zahřeje
svět zkřehlých duší“,
zakleješ,
že všichni hluší
stokrát již
slyšeli všechno,
rozkrájí
svůj cit a zdechnou…
Poražen
je vítezstvími
kdo káže,
že mezi svými
pravdu má,
z ní červi lezou,
zadumáš
se – nevyvezou
všechen hnus,
co opět bobtná,
na bonus
je žhavá poltna,
že se sní,
vše navařené,
nezplesní
nám srdce – že ne?
Žene se
k nám vichr z ledu,
nesnese
již teplých plédů,
opírá
se do základů,
popírá
i pocit hladu,
nedává
nám mnoho šancí,
bez práva
jsme ztroskontanci
čekající na rozsudek….


Máme rány po kopancích,
ale, to nic, však to půjde…

XX.

Životopis ve zkratce

Byl jsem tmář,
jenž v pravdu věřil.
Až úzkostlivě dobro chtěl
a do strachů se hroužil.
Byl jsem žhář,
já vodu čeřil
ošacen v své nahotě.
Plamen jsem hasil louží.
Tím býval jsem, kdo touží
a touhy rozněcuje své,
kdo tichý je i hrozně řve,
kdo plahočí se pouští.
Kdo se o své „já“ jen bojí
a pak bez vůle se hojí
jak nejvíc mrzký z poddaných.
Kdo se do šarvátek pouští,
pak se vzdá však v každém boji.
Otroctví mne uspokojí,
mé srdce je z těch oddaných.
Znám spoustu citů prodaných,
dávno rozložených v hnoji,
kde občas plevel vyraší.
(A kde má být to nejdražší),
snad v něm objevím svou růži,
rozumný v svém nepokoji,
věrnost se zradou se druží.
Póly neoddělím asi,
poutá mne volnost největší,
zrezlý okov volnost dá mi.
To uctím, co cizopasí,
vím, že volba nic neřeší
jako city jedné dámy.
Osud neznám, je-li psaný,
možná smím smazat pevný disk.
Chtěl jsem palác, toužil kráčet
klidně o žebrácké holi.
Nejsem floutek nevázaný,
nejsem, kdo chce jenom zisk.
Hledal jsem nevinné ptáče
i hřích, jenž jednou přebolí…

Poznal jsem asfaltku,
srázy tak strmé, výmoly,
ožralej pozpátku
jak pijan – bez zvratků
starý pléd, co žerou moli…
Zpustošený v dostatku
jedině čas vše ve mně drolí…