http://www.bezvydavatele.cz/author-book.php?Id=66

Detektivní román zasazen do smyšleného prostředí, který však současně odráží dobu, v níž žijeme:

https://www.rychleknihy.com/e-kniha/marek-rezanka/vrazdy-v-posazavi/

https://www.youtube.com/watch?v=b3sdd0vZv7w

V lednu 2016 mi vyšla básnická sbírka: Procházky po Jelení, ilustrovaná grafikem, Jiřím Staňkem.
Skládá se hned z několika rovin, a to jak tematických, tak stylistických. Čtenář zde najde oddíly psané veršem volným – a vedle toho villonské balady. Samostatná část je psána formou sonetů.
Tematicky se zde prolínají vzpomínky na mé dětství a krajinu krušnohorského pohraničí s historií tohoto kraje.
 Knížka je koncipována na střetu protikladů: Přírodní lyrika je v kontrastu s výjevy války a zkázy, obraz zasněžené pohádkové říše je ukázán jako druhá tvář obrazu zcela jiného, děsivého, kde v jeho zlatém řezu strádají vězni zimou a bitím. Pro ně je tato tvář peklem. Mrazivým a bezvýchodným.
 V protikladu k beznaději ovšem zaznívá hlas naděje a usmíření. Tok Slatinného potoka je současně symbolem času, jenž odnáší kal a zvolna hojí staré rány.
 Básně se sice vracejí do minulosti, ale současně jsou varováním před budoucností. Válka je to nejhorší, co jako lidé dokážeme stvořit. Bohužel není roku, aby někde ve světě nezuřila. Bereme-li jednotlivé války po světě jako deště, hrozí nám povodeň, před níž nebude úniku. Je nesmírně těžké bezmocně přihlížet, a nemoci s tím nic dělat. Pouze čekat. Čekat, až zase nějaké voda odnese kal…

 Výběr: http://muamarek.rajce.idnes.cz/Prochazky_po_jeleni/

K nezapomnění

 Z oken šlehal oheň
bylo to jiné
než dozrávání jeřabin

Nepálili františka
varhany se zalykaly kouřem
v potoce kříž
kalichy sklonily hlavy

Jak na potvoru
blesk nechtěl setnout střechu
v níž hučel nářek
luk

 Řev zdí neustával
smrky si ucpávaly uši
krávy se otáčely
po směru záře

 Nerozednívalo se
a nebyl to ani soumrak
na oltáři
snad na zlomek vteřiny se objevila duše
zjizvená
strhaná
znavená

Ale duše všech
kdo trpí
Vyřezaná z chudoby a hněvu
ze strachu a zloby
ze soucitu
z poznání

 To jméno
Antonín
bublal si potok
pro sebe
netišil bolest
jenom plynul
K nezapomnění

Definice války

 Domky zmizely jako mávnutím proutku
šišky se zachvěly
kolik stránek bylo vytrženo
naráz?

 Celnice se roztřásla zimou
hospoda v zákrutu škytla
kostelu podjela kolena

 Zůstalo pouze jméno
tvář, tělo, paže
všechno se propadlo někam
do papíru kronik
jež snad ani nikdo neuznal za důležité
sepsat

 Díry
díry v mozku a srdci
naplněné ostřicí a blátem
látaly žal

 Nad krajem již nezní zpěv zvonu
krávy nebučí do taktu
a s potokem nelaškuje
dětský smích

 Ve stínu pod břízou
se krčí bezejmenná obžaloba
nesmyslnosti

 Jaký to kontrast
žaloba beze jména
a jméno bez tváře
podivná symbióza
 Odkaz zasmušilých

 Trochu rozpadlého cementu
několik třísek
a hodně, nesnesitelně hodně
nicoty

Tak zní
definice války

Tristní průvod odevzdaných

Stromy o příběh se dělí
v němž cesta je již ztracená
kořeny se spojí s těly
snad jenom vánek zasténá
Krajina je znavená
poklesla jí ramena
co vůbec ještě znamená
klepot větru na plech brány?
Hned zapomíná na jména
tristní průvod odevzdaných

 Staré džbery osiřely
je to holt značná proměna
ve zdech zavrtané střely
pod hladinou pak ozvěna
sčítá tabu zbořená
prý je trochu pozdě na
lítost, jež srdce odřená
nezbaví té věčné rány
Rozláme vlastní kolena
tristní průvod odevzdaných

 Strach připadl na neděli
stále je celá zpocená
oči skla se zahleděly
jak podlá stvůra, krocená
krví čmárá po stěnách
pouze spoře oděná
Kus vedle hnijí polena
mají výraz ustaraný
Říká: Tak pojďte podle nás
tristní průvod odevzdaných

 
Tupá bolest zrozená
ruší jako siréna
elegie nářků planých
slabounce šeptá Otčenáš
tristní průvod odevzdaných

Stal se peklem kousek ráje

Větev sněhem obepnutá
diriguje les a vzkáže
víle, která chodí zutá
aby pozvedla k ní paže
Slunce tančí a stín, páže
bez světla se neukáže
polyká ho jako dražé
vše tak čisté bílou hraje
Takto člověk nepozná, že
stal se peklem kousek ráje

 Kde je něha, síla krutá
rána adekvátní ráže
s krví na rtech sotva dutá
vězeň, jehož zima sváže
Stál tam, schlíplý, bez bagáže
rána pěstí, jeho gáže
slunce? To se neukáže
ptačí zpěv? Jen vichr laje
O ovečkách vlk teď káže
stal se peklem kousek ráje

Košilka je rozepnutá
zapnout ji však nedokáže
Ruda ze země se kutá
Že to známe? Známe, baže
tyto prapodivné stáže
místo recepčních jsou stráže
moře sněhu nemá pláže
Kdo nic nechce, neprohraje
nepovolí, nezakáže
stal se peklem kousek ráje

 Obrys trosek mlha maže
Továrna se lesa táže:
Řekni, zda se někdo kaje?
Eden je prý bez pakáže
Stal se peklem kousek ráje

Léto v Údolí ticha

Asfalt se leskne šňůrou potu
horko ho přes den polévá
pohledem bodá do dřeva
s výrazem ztupeného hrotu

 
 Vzduch se zas třese s ránou v pase
z jeřabin spadlé podloubí
vrásky cest ještě prohloubí
vypráví, aniž vychloubá se

 Rolava svléká se a vzdychá
Rolava do Údolí ticha
spěchá
a šeptá: Domine

 Památník kousek za Přebuzí
zkameněl
nejspíš přímo v chůzi
Každý děs
jednou pomine

Když potok vzpomíná

O kámen mince s orlem cinká
potok se líně převalí
je zvyklý plynout
bez chvály
horská stráň voní
po brusinkách

 O cestě z písku stojí zmínka
v trsech trav, které zůstaly
potok si zdříml
u skály
slunce ho šimrá – a on
spinká

 Tanky se vryly do potoka
před lety
když se hnědá stoka
valila jako lavina

 Dnes již zas život potok loká
řasa se vyplavila z oka
a něco nové začíná

Pak mohu spát

Dlaň naplněná borůvkami
postele vysvlečené z prostěradel
návrat z pohádky
do obavy

Cítil jsem smutek
když autobus míjel zatáčku
větve mi mávaly na pozdrav
a něco se svíralo

 Vytržen ze snů
opět nejistým chlapcem
který nerozumí betonu

Vracím se tam častěji
v poslední době
opět usedám na klády
poblíž zetleného autobusu
znovu se koukám na starou hospodu
a stodolu s hromosvodem
z něhož pily blesky
není nad brčka

 Vracím se do krajiny
která zažila tíhu naleštěných bot
do krajiny
dmoucích se ňader
a hlubokých očí

 Přitahuje mě to tam
stavuji se co chvíli
abych pohladil potok a objal zmizelé cestičky

 Abych se ujistil
že dveře do pohádky
nezarezivěly

 Pak mohu spát

The Beauty goes on je sbírkou básní o lidském nitru, specielně tom ženském. Na počátku byly kresby grafika Jiřího Staňka, jež mě inspirovaly. Na základě těchto kreseb vznikly básně, a to jak ve volném, tak ve vázaném verši. Jednotlivé básně vyjadřují pocity, sny, představy a touhy, jak jsem je z Jirkových obrázků vnímal. Jak na mě působily.
 Zde je pak malá ukázka z knížky, kterou Jirka Staněk vydal:

V očích pohrdání i výzva
na prstech paroháč
to aby chlapi věděli
že
prach jsi
a  v prach…
 Obrátila se na bok
aspoň v myšlenkách
Z vlasů se jí sypou saze
bouchají v ní
často
 Zvyklá přecházet
zásadně na červenou
 na bradavkách jinovatka

 Říkali jí
že klín se nevyráží klínem
nemůže si pomoci

 Chtěla by z hlíny splácat boha
nebo aspoň
z kousku sebe hada
aby měl kdo našeptávat
 Myslí na vlaštovky
jen zamávat křídly
a odlepit se z drátů
dlouhého vedení

***********

Zavřela oči
svět jí leží u nohou
na nanosekundu
 Vdechuje mraky
ze záklonu

 Cítí ohromnou sílu
je sluncem s milióny erupcí
netouží však spalovat
 Nemá potřebu drtit, ničit, zahazovat
touží se jen opřít
o duši

************

Hejno vran kolem hlavy krouží
ona ji trochu zakloní
pod okap přešla z mělkých louží
dávno již není na koni

 Jako když trofej v ruce svírá
opřena o sny v domnění
že v nebi občas páchne síra
a v pekle pravdu nemění

 Má ostré rysy, otupělá
neví, kam jít a kam kdy spěla
prostě se jenom rozhlíží

Když bídu s nouzí v srdci třela
předčasně zralá, nedospělá
SOS ťuká za mříží

************

Co je to touha? Nedostatek
jenž jak hlad v břiše zakručí?
Je to bol osiřelých matek
jimž chybí dítě v náručí?

 Tak se ptá, vlasy po ramena
tak se ptá, osud přijímá
ví, že ji nutně poznamená
a sníží její minima

 Nechce být ještě odepsaná
vzpomíná, tehdy ještě panna
jak měla hlavně na mysli

 Že může vše a vše že spraví
vzdychne si, člověk na bezpráví
začne být zřejmě závislý

Básnické dialogy Marka Řezanky a Jiřího Cenka naplňují název sbírky každým coulem. Jeden z autorů je v letech Kristových, druhý je již velmi zralým a moudrým mužem.

Knížka je rozdělena do dvou částí. V té první jsou vybrány básně, kdy Jiří navazuje na Marka, ve druhé je tomu naopak. Zrcadlící text je vždy proložen kurzívou. Sbírka je okořeněna kresbami J. Staňka. 

 Oba autoři mají potřebu jeden na druhého navazovat a doplňovat se. Pokud jeden z autorů zvolí sonet či villonskou baladu, druhý v reakci použije tu samou formu. Obsah je však jiný. Je zajímavé pozorovat, jak oba dva přistupují k témuž tématu.
 
 Knížka zahrnuje i ukázky překladatelské tvorby obou autorů.
 Oba věří, že si svými veršovanými hovory čtenářský okruh najdou a že jejich slova dokážou potěšit, vyloudit úsměv - i přimět k přemýšlení.  

Texty jsou dialogem dvou rozdílných lidí, kteří mají ovšem společnou zálibu ve vázaném verši. Čtenáře tak čekají chvilky se sonety, villonskými baladami a dalšími hrátkami se slovy.
 Mohou sledovat výměnu názoru ve verších. Mohou jít po stopách autorů, kteří se vzájemně inspirují a kteří konfrontují své pohledy na svět. A co vám, čtenářům, oba vzkazují?:
 Krása poezie spočívá v tajemných cestách, jimiž se čtenář může vydat. Sám autor mnohdy netuší, co vše do slov, která zanechal, vdechl. Báseň je prostředkem dialogu. Je způsobem, jak lze vnímat svět. Je nástrojem k hledání. Často sama sebe.

 Ze křtin Zrcadlení: http://muamarek.rajce.idnes.cz/Kdyz_ma_Zrcadleni_krtiny_na_Mikulase%2C_5._12._2014/

 Knížku je možno elektronicky stáhnout zde:
 http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=752

 Ukázka z knížky:

 A: Jiří reaguje na Marka

Přece ne

Jak Edgar Allan každý strádá
kdo hledá zatracený svět
Kdo došel k branám Eldoráda
ten ztratil navždy cestu zpět
 
Snad jenom havran skřekem žádá
chviličku ze svých dávných let
Vyvrhel bloumá, jeho záda
ještě se ohnou
naposled
 
Poklady, pro něž lidé vraždí
zaprodat duši je to dráždí
jsou jenom tretky bezcenné
 
Zločiny s krví touhu dláždí
zažranou někam do podpaždí
Je snad vše dáno?
Přece ne

***      
 Z teras zahrad, bez ováda,
 i šalmaj by tu měla pět
 kde nahotinky místo hada
 velkohubý láká skřet
 
 jde mamon, droga, kolonáda
 prestiže pramem co pil i kmet
 když na krku je žena mladá
 Hlodá stáří, kazisvět,
 
 tak moře paragrafů brázdí,
 je noha před a ruka za zdí
 Měj otrlost, buď z kamene!
 
 Snad poklady až nashromáždí
 spadne klec a přísná stráž dí:
 „Vše je známo, takhle Ne!“

 B: Marek reaguje na Jiřího

Mřížový sonet

 Jen slyš ten rytmus vibrujících dlát
 v ornamenty točící se kámen,
 tak zvolna, žádný nepohání chvat
 a ideál, souměrností znaven
 
 nejistot křivky kreslí na pergamen
 Tak roste mříž, kdo za ni chtěl by zvát
 do času, kde vyhasíná plamen
 když jinovatku spřádá kolovrat
 
 v jistotu co nejistotu kříží
 kdo vstoupit smí, možná, bez potíží
 je žena, Faust či Mefisto?
 
 Tam hlas vánice se prázdnem šíří
 v modru představ, nechráněných mříží
 a za mříží jen nejisto

Svět vtěsnaný do věty

Jen hrstka prachu, co ta může znát?
Raději k víře obrátí své Amen
Je něco věčné? Duše? Vůle snad?
A kým jsem já? A s čím jsem obeznámen?
 
Lhostejné slovo, pokrčení ramen
že nemá smysl po smyslu se ptát?
Podivná zima dýchne z vroucích kamen
a na testament podpis dá sám kat
 
Někým jsme - a pak jsme klidně jiní
vše je hra, kde jedno je, co činí
ten či onen, světec, prokletý?
 
Dobro, zlo, kdo proč nás vlastně viní?
V srdci svém dál tápu po předsíni,
 
zkouším vesmír vtěsnat do věty.

 P. S. Ať si tu najdete své...

Když stromy podetne blesk

Ořech a lípa, stromy plné mízy
větve prolnuly se, spolu spojeni
chtěli žít líp a
obraz náhle mizí
vše je smutné, lysé
vše se promění
Jaro se zdálo, že je s nimi stále
láska dala plody, jsou si souzeni
stačí tak málo
jedno malé ale
kousek od nehody
zbývá pouze nic
Z rozesmátých květů uschlé trní padá
už prý ani větu nesmí Evě Adam
sdělit
spadly brány
Život v cuku letu přetrhne se, zvadá
každý chvíli je tu,
srdce byla mladá
Jakuba a Jany

Nory zapomnění

 Zmačkaný zažloutlý list
dopadá na koleje
spolu s kapkami zlosti
lhostejnosti
a pohrdání

Zvláštní
že dopadá v době pupenů
slunce rozrazilo dveře
průvanu
však tablety v hrnku
kysele komentují
semknuté stěny

Jako by k sobě přistupovaly blíž a blíž
a neviděli člověka
mezi sebou

Ostatně
kdy jindy má odkvést vlčí mák
než v záři pampelišek
rostoucích podél trati
už je tak unavená
že i pražce vytrhává bolestí

Necítí ji
vidí dopadat šraňky
jako paličky na buben

Maluje portrét
valér zoufalství
přejde do naděje
ne, na to tam stál až příliš dlouho
na kolejích

Mršina se balí do papíru
aby zbylo ještě na oběd
a možná několik večeří
u televize
s pocitem žáhy
a nepříjemného tlaku
někde u žaludku
Jsme bezrucí
a proto jen přihlížíme
na rybníky plné utopenců
ve spěchu popadneme igelitku
Pádíme do svých nor
zapomnění

Něco v tobě doutná

 Hněv ulic stéká opět do kalichu
jen ještě kapka, pohár přeteče
Stačí střih, klapka, záchvat bez křeče
navečer deka halí světskou pýchu
Hlava zas třeští, tělo v jednom ohni
křivé jsou tváře toho zrcadla
v němž se lež páře, pravda zapadla
Drží tě v kleštích, tak se, prosím, ohni
Klystýrem chtěli léčit humanitu
mrtvými těly boří hradby mýtů
šaškova zní loutna
Ramena cely, nohy blahobytu
přetvářka velí, ptá se. Ptá se – jsi tu?
Něco v tobě doutná

Dne 16. 5. 2014 zazněly básničky z knížky Děti objevují svět na pražském Výstavišti (v rámci Světa knihy) u stánku nakladatelství Olympie. Kromě autorá básní, Marka Řezanky, byl přítomen také autor ilustrací, Jiří Staněk (oba je možné vidět v následující fotogalerii).

 http://muamarek.rajce.idnes.cz/Deti_objevuji_svet_na_stanku_Olympie_na_Vystavisti%2C_16._5._2014/

 Knížku je možno objednat zde:

 http://www.librix.eu/cz/books/detail/deti-objevuji-svet-885/

Nová básnická sbírka Marka Řezanky s obálkou Jiřího Staňka je na světě: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=483

Ukázka z knížky:

 V jarních jinotajích

V kontrastu k hrdým zdem, svatostánky všedna,
stojí tam proti všem, přehlíží se asi,
kde se vše prodává, kde se o zisk jedná,
v mlze tam postava slibuje, že spasí

 ty, co již mají šat z mramoru či květin,
slunce se proplétá stíny, jež se ptají,
a jež se budou ptát, proč že mají tleti
od zimy do léta v jarních jinotajích

 Svíčky se otřesou, vyhoří až do dna,
na čela platanů črtá víla hodná
vzkaz, že neokorá

 Fotky tam zežloutnou, z větví spadnou na zem,
ve jménu havranů zakrákají rázem
chrám. Ne, palác. Flora

Je nutná vina, aby padl trest?

Třicet devět, patnáctého března
do bláta se hnědá bota noří
Kufry v ruce, domov náhle nezná
ten, kdo měl všechno – teď vše mu boří
vylézali z ucha tlustí škvoři
v posměchu se krutě zapitvoří
nezvaní, jak kdysi Braniboři
v komoře cyklon, v síni úzkost, stres
Sype se sklo, synagogy hoří:
Je nutná vina, aby padl trest?

 Pražské jaro, v jeho čele Vesna
Morana však libuje si v hoři
snílkům cela bude opět těsná
Naděje? Zář? Pouze kapka v moři
Půda se tak opět nevytvoří
V třídách ďas, u kotlů profesoři
Hledal svět, kde morálka se stvoří
z prázdných slov patník má ten všivý pes
Doba, děvka, šlape za příkoří
Je nutná vina, aby padl trest?

 Jsou tu ti, jež nikdo nezaměstná
do čela se ženou agresoři
střílí se, z ran žádná není přesná
tvrdíme, že nikdo neživoří
Namísto holubic přišli tchoři
co mělo zdravé být, těžce choří
ze záplat nikdo nic neuspoří
zodpovědnost se nějak nechce nést
Kormidlo urvali matadoři
Je nutná vina, aby padl trest?

 Lavina vtrhla až na nádvoří
odpadky, šuntem se země šňoří
kradly se davy, které chtěly vést
ani sovy moudrost nepodpoří
je nutná vina, aby padl trest?

Dvanáctý únor

Dvanáctý únor, symptom shnilé doby
vypjaté zášti, nespoutané zloby
za dveřmi kaluž deprivace

 Bezmocná závrať, podpis lidské stvůry
na stránkách krví psané partitury
děsu a žalu, deviace

 Zaplatí nájem, cenu mrtvé šance,
pohřbená přání, s nimi elegance,
v okně se touhy nezalesknou

Zbytečný osud, promarněné vlohy
v rozbitých očích zboží bez výlohy
(myšlenky na smrt hlavou třesknou)

 Vypiplá kvítek, po němž jiný dupe
do snění řízne světlo bíle tupé
(jež už snad nejde nevyzvracet)

 Nevidí přístav - a když spatří, sotva
bude smět přistát (tomu brání kotva,

provaz a uzel rezignace)