V lednovém smogovém odpoledni jsem včera dostal do rukou svou básnickou sbírku Kyselý popel, která vyšla v Nakladatelství Mezera (v limitovaném množství 20 kusů).

 Útlá knížečka formátu A5 je psaná napůl volným, napůl vázaným veršem. Na 67 stranách je shrnuto jednak pro mě významné období let 2009-2010. Osobní motivy jsou doplněny mými postřehy okolního světa.

 Sbírka je doplněna mými vlastními črtami, v nichž jsem se pokusil zachytit její hlavní motivy: (http://muamarek.rajce.idnes.cz/Kresby_ke_sbirce_Kysely_popel_Marek_Rezanka%2C_Mezera%2C_2010/).

 V několika případech (např. u básní: Svou víru čerpal ze slov a Krasčitelný nepopis) se volný i vázaný verš věnují témuž tématu, v tomto případě smrti básníka a prozaika, věčně hledajícího F. Sklenáře.

 Kyselý popel v sobě obsahuje dva motivy. Popel je symbolem něčeho, co končí (a z čeho zároveň může povstat něco nového). Kyselost pak naznačuje, že verše nebudou zrovna veselé, skotačivé, rozdováděné ani sladce štěbetající.

 Přesto ale také nejsou depresivní či nihilistické. Je v nich naděje a víra. Kyselá chuť do jídelníčku patří a bez ní by nebyl úplným.

 Věřím, že sbírka si pár svých příznivců najde (v případě zájmu lze kontaktovat: info@mezera.org, dotisk by byl jistě možný).

 Svou víru čerpal ze slov

 Řekl,

že víra jsou pro něho slova

a já mu v tom chrámu
vyzvracených laciných vět
s klíny
z vybroušených slovosledů

 (kde se jazyky pletly,
nebo naopak
svým ostřím
cíleně neomylně
bodaly)

 věřil

 Hrdý na svou bezbožnost
(na oxymoron víry neznaboha),

 ale

 což Bůh není
i ve slovech?



 A upřímně sere
na to, v čem ho kdo objeví

 Nejhorší je lhostejnost
(a nenávist ze lhostejnosti,
takovej druhořadej lignit
se spoustou smradu a kouře s minimem tepla)

 To se ale Bohu stát nemůže,
protože je někde pořád
ve všem
a vzbuzuje buď
nenávist
nebo lásku,
nebo obojí a pěkně po pořadě

 Tulák zavrávoral v kostelní lavici,
asi bylo na něho kadidla
už příliš
 (nebo ho osvítila slova vitráže
monitoru,
když zrovna ve zpovědnici
ticho lamentovalo
nad bídou sdělení)
 

Podíval se na kříž,
viděl světce,
jenž celý život oltáře rozbíjel
pokusy o nevíru
a tím, jak dráždil,
rozmetal andělíčky
na padrť
a snažil se je znectít
genetickou informací ve střiku ne vinném,
přitom v něm bylo tolik víry…

 Vrávoravý krok po jediné dlaždici
(snad krvorudé)
prý byl zlý
ten ukřižovaný,

 uměl ublížit.
Ano – a právě díky tomu hledal,
křičel bolestí,
surově ubíjel křídly ty, jimiž pohrdal
a jejichž pomoci se dožadoval,
měl v sobě hodně dobra
pod slupkou
cynismu, ironie a bezcitného
výsměchu
 


(Tolik citu měl v očích
a své hrubosti,
co roztála v něhu
s prvními mrazy
kocovin)

 Nesměle se ohlédl tam,
kde čekal

 varhany

 Byla tam tma
a svět neprodyšného
betonu,
kde nejsou okna
a kde se křičí
bezhlasně

 Zvláštní,
že tomuto světu za zdí
měl pomoci


SKLENÁŘ


Krasčitelný nepopis

 U „F“ objevil se křížek,
doznělo to zvláštní fis
obalené do beztíže
v řádcích knížek. Chybí list…

 Zvláštní, jak jsou lidé blíže,
když už po nich není stop,
sám bůh říká, boha vyžeň…
Tak lze hledat dno i strop…

 V černé klávese je trýzeň,
v tíze života pak snad
lehce rozpřede se příze,
zmizí tíseň, hřeje chlad…

 Frak a pod ním nic než kůže,
iracionální smích,
láska, jíž je každý dlužen,
i když říká, dával bych
přece všechno, nechci přítěž…
Sám chtěl volit trasy cest,
kudy dospělý i dítě
lehce projdou branou z měst,
elegantně trhal sítě,
nenechával suchou nit,
ámen začátkem je: „chci tě
řádně poznat – a pak ctít“…